Nomád

Možná, že nakonec nežiju zas až tak nudný život...

* * *

Ve středu jsem byl s jednou nejmenovanou osobou na čaji. Probrali jsme všechno možné i nemožné, počítaje v to i dění na Ukrajině. Poté jsem se ukázal jako mistr organizace (chaosu a zmatku) a neplánovaně jsem jel (přesněji řečeno z Karlína tunelem pěšky šel) na Žižkov, kde jsem se setkal s dalšími nejmenovanými osobami. Celkově na mě nejmenované osoby působily dost bláznivě a intenzivně, čímž mě spolehlivě vyhodily z kolejí a na čas zbavily schopnosti psát.

* * *

Ve čtvrtek mě v ulicích prahy překvapil šestimetrový Putin (na fasádě DOXu u nás v Holešovicích) a dvě ukrajinské vlajky (v sídle nějakých novin naproti Smíchovskému nádraží).

* * *

V pátek v práci opět hořelo. Teda jenom cvičně. Asi pět minut před třetí se začali všichni okolo balit a říkat hlášky ve stylu „za pět minut požár“. Pak se skutečně rozezněla siréna.

Naše oddělení přistupovalo k cvičení dost laxně a korunu tomu nasadil Otto, který vytáhl špunty do uší, nasadil si je a vesele pokračoval v aktualizaci počítače.

Potom, když už byli všichni venku před kancelářemi, přišel jako naprosto poslední, rozloučil se s námi a odebral se domů. Tím požárem byla ten den pracovní morálka naprosto zničena.

* * *

V sobotu jsem šel na nákup. Před lokálním obchodem tam u nás je polička s knihami na rozebrání a v sobotu jsem tam objevil naprostý poklad - Lemovu Solaris. Neváhal jsem, knihu jsem si vzal a začal jí číst. Jsem už skoro na konci a hrozně mě zajímá, jak to nakonec dopadne. Ale, pšt, neprozrazovat.

Potom odpoledne jsem udělal velkou chybu - usnul jsem ve dne. Vždycky, když usnu ve dne, tak pak nemůžu spát v noci. To se stalo i v noci ze soboty na neděli. V dvě v noci jsem pak nemohl usnout.

Nakonec to skončilo nočním čtením Wikipedie, ve snaze se unavit. Potom mě ovšem napadl Krásnojarsk a už mě nepustil. Najednou jsem zatoužil vědět, jaké to v tom městě vlastně je, jak se může cítit, člověk, který tam žije. Kdo hledá nachází, a tak jsem narazil na blog jednoho studenta ČVUTu. To mi dodalo odpovědi a po přečtení všech stránek i patřičnou únavu.

* * *

Největší překvapení čekalo v pondělí. Na facebooku se mi ozval samotný Dan Šustr. Že prý na Googlu našel mou báseň Černý brejle (s podtitulem „jako Dan Šustr má“). Ptal se mě, zda ji může šířit dál, samozřejmě jsem mu to povolil. Přečetl si ještě povídku, chvíli se se mnou bavil přes chat a na závěr dodal, jaká je přesně značka těch zmíněných brýlí (to jsem pro úplnost dodal k té básni).

Psal, že ho to potěšilo. To mě těší. Mám opravdu dobrý pocit, když vidím, že můj pokus o umění potěšil někoho, kdo je mi svým způsobem vzorem (minimálně co se brýlý týká :-D ).

* * *

Co napsat závěrem? Možná, že nakonec nežiju zas až tak nudný život...