Dálnice myšlenek VII.

Nejsem definovatelná. Myslíš si, že toho o mne hodně víš, ale přitom nevíš nic. A když ti něco o sobě povím, zhrozíš se. Utečeš. Zahrabeš se pod zem a já tě s radostí zasypu. Nejsem definovatelná ...

Připadám si jako motýl, ale přitom jsem jen brouk otočenej na záda. Životem mě doprovází nenávist a odpor, jenž mne nutí být velice asociální vůči šedivejm lidem. Moje přílišná představivost úplně přetváří realitu, možná je to proto, že piju moc vody nebo že se moc dívám na filmy. Nejradši bych zaspala svůj život a probudila se mrtvá. Měla bych potom tolik času, jenž bych využila ke strašení mejch nepřátel ... protože je fajn přiznat si, že jsem asi vážně psychopat :).

Bojím se lidí, protože znám hranice jejich hlouposti ... Jsem Alenka vytržená z říše divů a to kolem je krutá realita bez make-upu ... Naivita je jen pavučina, která se rozpíná uvnitř toho pochybného světa. A já nemám ráda hmyz ... Tisíce světlušek před očima a jen zvratky snů všude po obloze. Ptáš se kde to končí, ale jsi teprve na začátku. Nemůžeš si jen tak přejít z listu na list. Nikdo za tebe nemůže žít tvůj život. Kostky jsou vrženy. A každý, kdo se chová mile má postranní úmysly ... Daleko za hranicemi nervového vypětí už nejsou žádná pravidla. Všechno jsou to jen pochybné reakce. Tok myšlenek a činů značící zbabělost.


Jsem jako tělo naplněné vodou z kanalizace. Mé kosti jsou stezkou pro turisty, kteří se kochají pohledem na mou duši. Můj mozek je směsicí pocitů, jako klubko koťátka, které do něj zabodává své drápky. Přemýšlím, jaké by to "bez tebe" bylo, ale neumím si to představit. Přemýšlím, proč jsi stále se mnou, a i když si se mnou, proč se stále cítím tak sama? ... cítím tě uvnitř ...


Časy se mění a vše se hroutí. Je to neviditelné a přichází to z temnoty.


"Chci býti stromem v tomto ročním období, všechna má váha spadne jako listí z mohutných dubů ..."