Zase pozdě

Dneska jsem vstala pozdě a do školy bych to už metrem nestihla. Navíc nemůžu přijít pozdě, protože jsem zatahovala už včera a dneska jdu po třetí hodině k ,,lékaři" (rozuměj holiči). Ráno probíhalo zajímavě:

Sedím u stolu, hltám koblihu a zalívám ji vroucím čajem. Ani mě nenapadne nejíst, když se ráno nenajím, je mi pak blbě. To i kdybych měla zůstat doma, říkám si a spaluji si jazyk další dávkou nápoje. Ještě s koblihou v ruce letím do koupelny.
Naturalistického líčení chuti zubní pasty s marmeládou z koblihy vás ušetřím...
Oblékám se mnohem déle než kdy jindy, protože si ve spěchu navlékám kalhoty obráceně a místo trička svršek od pyžama. Házím věci do tašky a oko mi cukne při pokledu na hodinky. Nestíhám a nestihnu. Oko mi cukne podruhé - tentokrát pokušením - při pohledu na máminy klíčky od auta. Jedu. Říkám si. ,,Jedu, půjčuju si auto." říkám a prchám co nejrychleji z bytu, aby s to někdo nerozmyslel.

Bezradně stojím u omrzlého auta a postrádám škrabku, která spolu s nemrznoucí směsí už odpočívá v pokoji...totiž v garáži. Pouštím topení a nehty odškrabávám námrazu.
Přestávám sledovat hodinky a usedám za volant a plnou rychlostí se rozjíždím...dozadu. Aha, zámek zpátečky. Na druhý pokus startuji a jedu. Tentokrát správným směrem a opět co nejrychleji. Aspoň myslím. Ve skutečnosti brzdím provoz na celé magistrále. Zbytek cesty probíhá, jak se sluší a patři, dokonce jakž takž parkuji před školou.

Letím po schodech jako blázen a nikoho nepotkávám. Zvláštní, asi už začala hodina. Rozrážím dveře třídy. Prázdné třídy. Letím do přízemí k nástěnce. Čtu: sedmá bé - první hodina odpadá. Jdu přeparkovat auto. Mám ještě hodinu času.