Houba

P = Pan; H = Houba

P: Hele houba!
H: Jestli mě sníš, tak ti nesplním tři přání.
P: A když tě nesním, tak mi je splníš?
H: To jsem neřekla.
P: A nemělo by to být spíš jaksi naopak?
H: Ty mi chceš splnit tři přání?
P: Tak to jsme zrovna nemyslel. A jak to, že vůbec mluvíš?
H: To proto, že jsi ze mě kousek ochutnal. Jsem halucinogenní houba.
P: No teda. Takže tohle všechno je jen přelud a ty jsi vlastně nic neřekla.
H: Neřekla.
P: Hmm, a tohle jsi řekla?
H: Ne.
P: Aha. Je to jasné. Ty vlastně vůbec neexistuješ. Nemyslíš, tedy nejsi.
H: Proč bych neměla myslet?
P: No. protože jsi můj přelud. Kdybys myslela, tak bych o tom musel něco vědět.
H: Ale co když jsi naopak ty moje halucinace?
P: Ale já myslím!
H: Tím bych si na tvém místě nebyla tak jistá.
P: Ostatně, houby nemůžou mít halucinace.
H: Cože? Jsem halucinogenní houba, tak proč bych neměla mít halucinace?
P: Protože houby nemají mozek.
H: Ale?! A mají okýnka a komínek?
P: Éééé. Ne. Okýnka a komínek má dům.
H: Takže já jsem dům?
P: Nóóó, řekl bych, že jsi houba, která má okýnka a komínek a současně maličký dům, který vyrostl v lese a mluví.
H: To zní dost bláznivě. Ještě trváš na tom, že jsem tvoje představa?
P: Ale ano!
H: Tedy jsi blázen.
P: Nesmysl, to je proto, že jsme tě snědl. Je to přechodné.
H: Snědl jsi svoji halucinaci?
P: Né, počkej! Snědl jsem tě předtím, ve skutečném světě, když jsi ještě nebyla halucinace. Nepřekrucuj fakta.
H: Skutečnost neexistuje. Reálná je jenom přítomnost, minulost je fikce.
P: To je nesmysl. Moje minulost existovala, já se na ni pamatuju.
H: Ale teď neexistuje, to nemůžeš popřít.
P: Existuje, jako minulost.
H: A já existuju jako halucinace. Jaký je v tom rozdíl?
P (myšlenka): To je ale protřelá houba.
P: Ostatně, třeba nemyslíme ani jeden. Třeba je nějaký Bůh-stvořitel a vesmír je jeho komix.
H: Třeba jich je šest miliard.
P: Šest miliard bohů? To je směšné.
H: To ještě neznamená, že to není pravdivé. Znám houby, které tvrdí, že skutečný vesmír nemá dva, ale tři
rozměry.
P: Ha Ha Ha Ha!H: Ha Ha Ha!
H: Má Bůh depresi?
P: Jak to mám vědět?
H: Jestliže nás stvořil Bůh k obrazu svému, pak naše jednání a naše slova jsou projekcí jeho myšlenek.
P: Takže zkoumáním sebe můžeme poznat Boha.
H: Bůh je tedy houba.
P: Kdyby byl Bůh houba, nikdy by nepřipustil svět, ve kterém by lidé jedli houby. Přemýšlej.
H: Kdyby byl Bůh člověk, nikdy by nepřipustil svět, ve kterém houby můžou otrávit lidi.
P: -P: Počkej, co tím chceš říct?
H: Že Bůh nemůže být člověk.
P: Né, ty tím něco naznačuješ, já to poznám…!
H: To je dost, že ti to došlo.
P: TY JSI JEDOVATÁ HOUBA ?!!!
H: Proč myslíš, že na mě nejsou žádní slimáci?
P: Takže já umřu.
H: To jsi ale věděl už předtím, ne?
P: Ano, ale nevěděl jsem, že to bude tak rychle!
H: Čas je relativní.
P: To je dobré, utěšuje mě houba, která mě otrávila.
H: Mě z ničeho neobviňuj – nenutila jsem tě, abys mě jedl.
P: Ale mohla jsi mě varovat!
H: Už jsi někdy slyšel o tom, že by houba varovala houbaře?
P: Já umřu!
H: To už jsi říkal.
P: Dej si na mě pozor, můžu tě klidně rozšlapat.
H: Mě to nevadí, výtrusy už jsou zralé.
P: Co, ty se nebojíš smrti?
H: Z každého výtrusu vyroste moje dokonalá kopie. Já už jsem vlastně umřela mockrát.
P: Hmm, a jaké to je, být mrtvý?
H: Není to zas tak velký rozdíl.
P: Pro houbu možná ne, ale já jsme člověk.
H: Z mého pohledu je člověk jenom zbytečně komplikovaná houba.
P (myšlenka): Přece jenom ji rozšlapu.
P: Kristepane! Cítím píchání po celém těle! To jsou příznaky?
H: Ale ne, to sis jenom stoupl do mraveniště.
P: Kurva! Au! Au!
H: Přijde to rychle.
P: A co posmrtný život?
H: To záleží na tom, jestli Bůh napíše druhý díl.
P: Takže smrt je jenom....
H: .... konec komixu.