Posedlá představou

Strašně dlouho jsem chtěla kočičku. Koťátko, o které bych se mohla starat, vychovat ho a vidět, jak roste. Prostě by to bylo moje miminko, rozmazlovala bych ji a jako bonus bych nebyla sama.

Ale táta mi prostzě odmítal kočku pořídit. Jenže včera přišel s tím, že si to rozmyslel (po pár podmínkami, ale o těch není potřeba mluvit). Prý ví o nalezenkyni, dospělé kočičce Britské modré kočky. A ža jí chtějí dát do útulku, pokud se pro ni nenajde nový domov. Na to jsem slyšela. Mám slabost pro nalezená zvířátka, chcio jim poskytnout nový domov, kde se budou cítit dobře.
Takhle se ke mě vlastně dostal i Pascal, moje vodní želva. Před dvěma lety, někdy koncem listopadu táta našel před barákem vodní želvu. A v tu chvíli byl Pascal můj. Až na to, že kouše, je to želva, jak má být, jen s ním není moc řeči ani zábavy.

Jakmile mi táta řekl o té kočce, byla jsem odhodlaná udělat všechno pro to, abych ji dostala. Nakonec, taková krásná kočka si zaslouží pořádný nový domov, odkud se jí nebude chtít. Hned jsem začla vymýšlet, jak jí svůj malý pokoj přizpůsobím, aby se tam cítila dobře. Od malinka miluju kočky, i když mám slabost spíš pro rezavé mourovaté a hlavně chundelaté kocourky, tak modrá kočička taky není k zahození, naopak. :) Když vám zvíře přiroste k srdci, je to jedno, jak vypadá. A tak je to i s lidmi.
Celou noc mi vrtalo hlavou, jaké jí dám jméno, ale mělo by to být jméno, které se k ní bude hodit a hlavně žádné příšerné jméno, nakonec to bude moje miminko.
Ta kočička se údajně jmenuje Jarmila (ale přiznejme si, je to příšerné jméno!). A tak jsem přeci jen vybrala jméno: Rukia. Je to hlavní hrdinka ze seriálu Bleach a podle mě se to jméno k mojí budoucí okčičce hodí.

Jsem přímo posedlá tou představou, že budu mít kočičku, i když ji ještě nemám. :)