Jak se dělá korektor...

Snad nemusím rozebírat, jaký má korektura význam. Správný korektor by měl být dostatečně vzdělaný na to, aby mohl autora upozornit, zda je jeho text nejen gramaticky správně, ale zda dodržuje i styl, který si předsevzal, a v textu, který je určený pro široké publikum, nepoužívá třeba úzce specializované termíny, jejichž účel z textu samotného nelze rozpoznat.

Jak se ale takový korektor dělá?

Na oboru Český jazyk a literatura se k tomuto přistupuje pokaždé jinak, záleží školu od školy. Zpravidla se ale už na počátku vysokoškolského studia student setká s prohlášením: "Když už jste na tomhle oboru a zaměříte se na cokoliv, očekávejte, že se vás lidi nejčastěji budou ptát, jak se co píše. Proto je podmínkou znát pravopis."
Je ale znalost pravopisu vše, co takový korektor potřebuje?

Povíme si to na příkladu imaginárního pana autora A, který napsal poněkud neučesaný text, ve kterém se cíleně snaží zachytit pozůstatky nářečí, dejme tomu slezského.
Slezská nářečí jsou typická tím, že mají mimo jiné nezvyklou distribuci (a to i po zvukové stránce) i/y, např. souhlásky ř a c považují za tvrdé.
Náš autor napsal text, kde mimo jiné popisuje příhodu o ženě, která před svým manželem sedm let tajila, že kouří.
Tento svůj text chce zadat někomu, kdo mu ho opraví. Odváží se to předat panu korektně se vyjadřujícímu B, u kterého nepředpokládáme hlubší znalost jazyka než přes čtení literatury a jenž žije ve velkoměstě. Pan B přikývne a při čtení se zhrozí. "Kuřym? Cygarety? Jak to pan A mohl napsat?!" pomyslí si a vše mu opraví.
Když se takto zkorigovaný text vrátí panu A, nechápe. Ano, opomněl upozornit pana B, že je to text, ve kterém jsou nářeční prvky. Ale i kdyby to udělal, pan B ani pan A, by pravděpodobně nebyli schopni je všechny identifikovat. Pan A proto, že se v tomto prostředí aktivně pohybuje a nepřijde mu na tom nic divného, a pan B proto, že nemá dostatečné vzdělání ani prostředky, aby dokázal rozlišit, co je ještě chyba a co už je záměr.

Korektor tedy musí mít mnohem širší přehled. Bohužel, se na tohle zapomíná. Na korekturu např. místních novin se najímají studenti středních škol, nebo někdo, kdo se v tom "vyzná", a nakonec to dopadá tak, že studenti bohemistiky dostanou doporučeno otevřít si stránky jakýchkoliv oblastních (bohužel i tištěných) novin a cvičit se v hledání chyb.

Studium korektury na MUNI je bráno velice vážně. Korektoři mají vlastní "aparát" značek, které se musí naučit coby metajazyk, pro komunikaci se sazečem. Dnes to velice usnadňují programy na počítači, kde se dá korigovat a stále přitom sledovat, zda jsou opravy v textu konzistentní.
Aby se člověk při bakalářském studiu na mé nynější škole dostal ke korektorským cvičením (I a II), musí předtím absolvovat 4 předměty. Dva se zabývají kodifikací, další psaním a čtením odborných textů a čtvrtý editorskou prací.
I kdyby s těmito prerekvizitami někdo začal už v prvním semestru, zdrží se při nejrychlejším průchodu minimálně o jeden rok, než se dostane ke korektuře vyššího stupně (tedy víc než jen najít a opravit evidentní gramatické chyby), a další rok mu potrvá, než absolvuje oba předměty. Velice nereálné, jestliže k tomu má (pozor, pouze v prvním semestru) stíhat úvod do lingvistiky, fonetiku, fonologii, pravopis, úvod do literatury a také staroslověnštinu.

Jak se tedy dělá korektor? Složitě a dlouho, přičemž musí být připraven na to, že se může změnit kodifikace a on se bude muset spoustu věcí přeučit. A přitom je otázkou, jestli až to vystuduje, má šanci se tím uživit. Asi ne, dnešní doba na korektuře ráda šetří a radši než o zachování či osvětlení významu textu se stará o to, aby zde měla co nejnižší náklady.

A když už jsme u toho, víte, že z novinářských textů měli lingvisté legraci už v roce 1917?
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=39
(Založili na to rubriku.)