Mrtvé skály - Úvod

V jeskyni, kousek za skalami se ukrývá portál, který jednou za 600 let otevírá časové okno. Dvě dívky se z 21. století dostávají do 14. století, kde je čeká spousta středověkých hrůz u zkoušek přátelství. Obě otřese zjištění, že jedna z nich je ztracená princezna...

"Princezna?" zaúpěla dívka z těsného obětí královny.
Zalitovala, že tu není její nejlepší kamarádka. Ale jak se tu vlastně ocitla? A kde je?
Když královna odstoupila, prohlížela si svou znovu nalezenou dceru. Nevypadalo to, že ohrnuje nos jen nad zápachem, který jí zůstal ze šatlavy. Byla vděčná za to, že už je z ní venku. Krysy nebyly příliš milou společností.
"Co to máš na sobě?" zeptala se káravě královna.
Dívka se na sebe podívala. měla na sobě své oblíbené, umělecky potrhané džíny a pruhovaný barevný svetr, který jí svůdně sklouzával z jednoho ramene. Najednou si uvědomila, jak moc nepatřičně si mezi dámami v načančaných renesančních šatech připadá a jak v nich také tak vypadá. Hloupě a nepatřičně...

Ale nástrahy středověku jsou více než silnou zkoušku. Smrt na každém kroku, násilí, strach a nespravedlnost nevyjímaje. A především obviňování žen z čarodějnictví. Před nimi není bezpečno ani na královském hradě.

Násilím se vymanila z náruče strážného, který ji držel. S uplakanýma očima poklekla na kolena před bezvládné tělo své nelepší kamarádky.
"Niki...," zašeptala roztřeseně její jméno.
"Ustupte, výsosti," zavelel muž s kápí na hlavě.
Kat- to on za to všechno mohl.
"Ty zvíře!" zasyčela přes vzpouzejíc se vztek.
"Co jste říkala?"
"To tys ji zabil!" zavyla.
"Byla to čarodějnice," opáčil muž a stáhl si kápi.
Princeznu zvadly ze země silné paže a táhly ji pryč- pryč od těla mrtvé společnice.
"Pusťte mě!" zařvala.
Strážný neposlech. S vytřeštěnýma očima sledovala, jak se k bezvládnému tělu přibližuje muž s pochodní v ruce.
Vyškubla se svému vězniteli a sebrala mu meč. Jeho jílcem ho poslala k zemi. Vrhla se jako kočka dopředu a usekla muži ruku i s pochodní....

Zrada lidí, kterým věřila ale otřese hlavní hrdinkou a v kombinaci se smrtí nejlepší kamarádky se její duch vzpírá vězení bytí a propukají krvavé bitvy. Princezna po boku se svými dvěma ochránci rozpoutává chaos, ale nakonec je prohlášena za kacířku a stíhána jako pes. Při bojích ale ztrácí všechny.

"Odpusť mi," zašeptal princ.
Setřela mu hřbetem ruky pramínek krve, který mu stékal od úst.
"Ty nezemřeš, to nedovolím," rozplakala se.
"Stále budu s tebou... Tady," položil jí dlaň na prsa.
Svírala ji, hladila ho po tváři a plakala. Seděla tam dlouho, už padla tma. Nejspíš usnula. Nebo omdlela vyčerpáním. Ráno se vzbudila, ušmudlaná od krve, vedle těla své mrtvé lásky. Zbledla ve tváři, vykřikla a ucouvla. Pak znovu propukla v usedavý pláč.
Obzor pomalu růžověl novým dnem. V dálce se ozval štěkot psů. Její věrný kůň jí tlamou popostrkoval ke spěchu. Rozloučila se polibkem na tvář se svým mrtvým milým a roztřeseně nasedla na koně...

Krutý osud ale nemine ani ji a po zásahem šípu umírá ve studni starého hradu, vysoko nad okolím, mezi opuštěnými skalami, které byly mrtvé.

Zavřela deník a znovu se rozkašlala. Svíjela se v křečích a před ní se utvořila kaluž krve. Bolest jí prostupovala celé tělo. Už několik dní nespala, nejedla a jen plakala. Schoulila se do klubíčka, ale dávala pozor, aby se nedotkla šípu, který jí trčel z prsou. Věděla, že už jí není pomoci. Nemůže přežít.
Spánek a náruč smrti ji lákaly jako nikdy před tím. Opatrně se nadechla, aby si nepoškodila už tak poničené plíce a pomalu zavřela oči.
Bolest najednou ustupovala a její tělo se jí zdálo lehké. Hlavou se jí přestaly honit myšlenky. Viděla jen útržky svých krásných vzpomínek. Z oka jí ukápla slza.
Ta úplně nejposlednější z posledních. Horká a slaná. Nahořklá jako sám život.
A spolu s ní princezna vydechla naposledy. Doufala, že jednou ji někdo najde a přečte si její příběh.
Ale teď už klidně opustila své tělo a zamířila za novou cestou. Ale jakou, to už nám nepoví.




Všem vroucně děkuji za přečtení!