Můj "velký" pátek.

...Tenkrát byl pátek....

Přesněji řečeno jen jeden z těch prostých, chladných, únorových dní, který se jen zřídka kdy vyskytne v románcích pro slečny, jejichž víra neúprosně směřuje k horkým letním dním provoněným sušeným senem a kopretinama, jenž si touží ladnýma ručkama zaplétat do vlasů, aby si zkrátily čas čekání na svého vysněného prince.

...Ještě přesněji někdy kolem sedmé až půl osmé v podvečer na cestě z lesíku ve kterém se pro mě odehrávala, zcela poprvé nutno podotknout, ta věc, to něco, na co se prostě jen tak nezapomíná víc jak až do konce života..

Seděla jsem a v kapse mého černého, delšího kabátku mě brněl mobil zaplavený SMS a zmeškaným voláním od mojí jistě vystrašené matky, které jsem přislíbila svůj příchod zcela určitě již někdy kolem páté odpolední a -u-spokojeně hleděla jen tam někam do prázdna, které bylo hned za tím malým osvíceným kouskem silnice od světel jeho celkem moderního -jistě velice drahého- měsíc starého prostorného vozu a přemýšlela o tom, co se stalo. Nic víc jsem v tu chvíli nevnímala. Možná to bylo tím vínem a možná tím, že právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že se jedna má etapa života před pár minutami vypařila jak kapka slané vody na kameni za horkého dne. Kapka, po které zbyla jen vypařená sůl v záhybech větrem stále neobroušeného kamene. Jenže sůl pro mě nebyla solí, nýbrž vzpomínkou, jenž už navždy zůstane uzavřena v záhybech mé duše. Vzpomínkou na ideu o lásce, první lásce... Bylo mě totiž už víc jak jasné, že princové se jen tak nezjeví u princezniných loží a nepožádají je o ruku a nebudou si žít šťastně až do smrti, že je všechno jinak. Úplně jinak. Že pravou princeznou tě v téhle pravé realitě neudělá to, že budeš sedět a čekat, nýbrž že vstaneš ze své postýlky s nebesy a půjdeš tomu princi na proti...

...Zkrátka se stalo to, o čem už jsem dlouho snila, ač v úplně jiné podobě. A já stejně věděla, že je to tak správné.
Proč? Protože jsem to prostě chtěla!
...a k tomu všemu jsem zkrátka cítila, že mě to dokončilo jednu z těch nikterak málo důležitžch etap mého pohledu na svět.

Jinak řečeno jsem si přesně v tu chvíli plně uvědomila, že už nejsem ani nevinná ani toliko naivní, neboť minimálně pro zatím ve mě -kupodivu- vyhrával pocit, že i přesto- nebo spíš právě pro to, co se stalo se ve mě zase pro jednou prosadila ta racionální část mého já... a stejně jsem byla spokojena, neboť jsem věděla, že chci vyhrát a cítila jsem, že konečně vím, jak na to- ten, kdo chce totiž vyhrát v boji se světem, s životem, tak musí -bohužel/bohudík- dělat něco víc, jak číst si románky doma pod peřinou a čekat, až se zjeví princ na bílém koni.

...Možná to bude znít přehnaně a vůbec ne k tématu, ale skutečně mě to tak nějak divně dodalo nový směr, přesně ten po kterém jsem vlastně celou tu dobu toužila, ale nemohla najít správné nasměrování pro začátek.

...Zkrátka mě to objasnilo to něco, o čem tu celou dobu mluvím, co jsem celou tu dobu chtěla, ale nedokázala si to plně uvědomit.


Jaké to vlastně bylo? Znala jsem ho cca pět dní virtuálně a 2-2.5 hodiny reálně. Cítila jsem k němu něco, co před tím k žádnému. Líbil se mi. Celkově...a samozřejmě že i já se -nějak- zalíbila jemu, což mě víc jak imponovalo a posilovalo můj cit k němu. Což prostě v tu chvíli stačilo- a to nejen pro to, že jsem v sobě měla už několikátou skleničku, kterou jsem si vychutnávala skoro stejně jako jeho rty.

...Stejně to bylo s někým, s kým sem si rozuměla a líbil se mě...

...Neměla jsem tu potřebu, mu říkat, jak moc ho miluji. Já ho prostě jen chtěla.

Kde kdo by mohl víc jak namítat, že na to bylo zkrátka moc brzy. I já snila o poprvé, které bude s klukem, kterého budu už nějakou dobu znát, který mě bude přesvědčovat, jak moc mě miluje...zkrátka taková ta klasika, kterou nemá cenu vypisovat, jelikož je každému jasná...ale jak už víte, tak to u mě dopadlo naprosto jinak.

Nelituji toho. Bylo to nádherný.

Proč si nevyplnit touhu, když prostě chceš? Protože okolí tvrdí, že se to tak prostě nedělá? Ne, díky. Já raději budu spokojeně dělat to u čeho okolí tvrdí, že se nesluší, jak nespokojeně dělat to, u čeho ostatní tvrdí, že se má.

...víte...spokojenost je ta nejlepší cesta k té výhře...