Jak jsem nestihnul zdrhnout

Neboj,
to přejde,
otroci momentu,
prsteny kulaté na prsty křivé

Bože já jsem debil. O hranu balkónu jsem chtěl típnout cigáro, vypadl celej motor a spadnul sousedům na rozprostřený vlněný koberec. Teď se z něj kouří a zřejmě se tam vypálí pěkná díra. Přepínám z reggae na grunge. Snad nikdo nezazvoní. Průsery z nešikovnosti. Jak to čelní sklo u služebáku. Sem si chtěl jenom vyndat kůru z oka, tak jsem sundal zpětné zrcátko, co je přilepené na čelním skle a když jsem ho tam chtěl nasadit, puklo. Při druhém pokusu prasklo i to zpětné zrcátko. Naštěstí to zaplatila pojišťovna. Rychle sbalit krosnu a pryč.

Crrrrrrrr, crrrrrrrrr…
Začal jsem se klepat jak malej kluk.
Vy kouříte?
Jo.
To je bezohlednost. Se kouknu co je pode mnou ne?
Pardon, mě u padl motor.
To je mi teď platný, když mám propálenej koberec.
Moc se omlouvám, já vám koupím novej.
Ne, ne.

Chudák děda, debil já. Cestou ze schodů mu upadla pantofel. Ono teď totiž začalo mrholit, tak šel schovat svůj bílý tepich. Ten musel bejt naštvanej. Stejně by na to nezapomněl ani za ty čtyři dny co budu pryč. Pro ten koberec bych se musel vrátit minimálně do šedesátých let. Ráno jsem si dal kafe i čaj.