Ta Černá

Ta každodenní cesta autobusem. Je každej den stejná, ale dneska, dneska byla jiná než obvykle. Obvykle si povídám a kamarádkou aa směju se jejím vtípkům. Ale dnes ne. Dneska jsem tupě zírala z okýnka. Bylo časně ráno a mě se honily hlavou chmurné myšlenky, nemohla sem myslet skoro na nic.
Jeli jsem kolem Rynholeckého lesíka, jako vždycky. Nikdy jsem si nevšimla, že je ten les tak hluboký. Černé listnaté stromy na jeho okrajích. Jsou to břízy. Mají sice černobílé kmeny. Ale větve byli celé černé, bez listí. Byli skoloněné nízko k zemi. Jako pokorné jeptišky klanící se Kristu. Před lesem se rozrostírá maličká louka. Její tráva byla povadlá a azžloutlá po tvrdé zimě. Nad loučkou se vznášela mlha. Tak lehká, vznášela se ani ne metr nad zemí. Byla tak lehká a jemná. Jako lehoučká záclonka v naší kuchyni.
Ostatní se vesele bavili v autobuse a nevnímali okolí. Ale kdyby se jenom na okamžik podívali z okna, kdyby se jenom na chvilku vytrhli ze všedního rána. Viděli by to, co já. Viděli by v dálce černou postavu. Mezi břízami stála postava. Podívala jsem se o něco ostřeji. Stála tam malá holčička. Měla dlouhé černé vlasy až po zadek. Vlály jí ve větru. Do tváře jsem jí neviděla, stála daleko. A byla otočená tváří k potoku. Ten protékal celým lesem. Ona tam jenom stála a tupě zírala do křišťálově čisté vody. Ta holčička. Ikdyž jsem neviděla její tvář. Věděla jsme, že ji znám. Že ji moc dobře znám, věděla jsem jak se jmenuje. Zná ji každý z nás. Každý se s ní potká ještě mnohokrát s ní bude mít tu čest.
Říká se jí Smrt. Je černá a tichá. Přichází nečekaně a nezvaně. Moje naivní kamarádka říká, že nikdy nechce umřít. A, že nenechá umřít ani mě. Ale co když chci? Nebojím se jí. Vím jak vypadá. Koukala jsem jí přeci už tolikrát do tváře. Přeci mi přinesla dárek k narozeninám. Smrt není zlá. Jrnom to co jí předchází je zlé. Pro každého přijde. Ta holčička. Je černá, černé vlasy, šaty i boty. Nemá srdce ani cit. Nemiluje. Chodí po našem světě už od počátku věků. Vybrali si ji k tomu. Nemůže odejít ze své práce. Musí jednou za čas každého navštívit. Nemusí sáhnout přímo na nás. Ale svoji bílou, chlednou ruku položí na někoho nám tak drahého. Pak příde bolest a velký žal.
Ale i ta černá holčička má sestru. Její sestra nosí bílé šaty. Má blonďaté vlasy až na zem. Bíle nalakované botky, bílé, krajkové šaty. Je však taky zlá..a možná ještě víc než černá Smrt. Nepřichází totiž za každým. Ona si vybírá. Víme, že tu je ale kdo z nás ji viděl? Jenom pár vyvolených, kterýmspadla do klína. Říká se jí Naděje. Naděje prý umírá poslední. Ale černá a bílá – dva protiklady, co se navzájem vylučují. Když se blíží černá tak se bílá čím dál tím víc vzdaluje. A ty ji nechytíš.
Občas mám takový pocit, že mi tohle všechno je blíž než ostatním lidem. Že Smrt stojí za mnou. Ne, nechce si mě vzít s sebou za bájnou řeku Stix. Ale mluví na mě. A co jí mám odpovědět? Já nevím. Ten pocit, že na tebe mluví. Běhá mi z toho mráz po zádech. Její dech cítím večer na krku. Slyším to šeptání, ale nevím co mi říká. Až začne křičet. Tak to pochopím, ale to už bude po všem. Až promluví nahlas tak bude všude okolo ticho, klid, strach. Jenom tlukot tvého srdce bude slyšet v temnotě..a i ten později zanikne. Nastane prázdnota.
Ten potok,co teče v Rynholeckém lesíku. Ten protíká i k nám. Protéká blízko naší zahrady. U něj, kousek za plotem naší zahrady, roste strom – javor. Je nahlýa adá se vlést až do jeho koruny. Sklání se nízko nad potok. V potoce je i v létě voda velice chladná ale vždy křišťálově čistá. Ráda tam chodím sedávat na ohnutý kmen javoru. Vzpomínám. Zažila jsme tam hodně věcí. Ale nechodila jsme tam nikdy sama. Ale teď? Není nikdo kdo by se mnou šel.
Ale tam můžu být sama sebou. Můžu křičet, plakat, mlátit do jeho větví, můžu se smát. Tam je svoboda. Sedí tam tiše pod tím javorem. Ani nedutá aby o ní nikdo nevěděl. Ale já vím, že tam je. Vím to od nejmoudřejšího člověka na světě. Už na něj sáhla ta černá. Ať je mu lehká zem. Vídám ho však skoro každý den. Ve svém srdci i v mysli. Vídám ho když je mi těžko, děkuju mu když se mi daří. To on je můj anděl strážný, to on nade mnou drží ochranou ruku. A nikdy mě neopustí. Proto si povídám „sama se sebou“. Povídám si s ním.