Venezuela

Sbohem poezie
Snůško neuspořádaných myšlenek
Lžeš do očí sobě samé
Když si před zrcadlem prodlužuješ ráno
Marnivá, chtivá poezie
Neptáš se, zda-li tě chci, ve svojí hlavě
Sprostě se vkrádáš do reálných úvah
Drze šeptáš a já věřím tvým slibům-snům
Nepracuj cestuj nepracuj cestuj nepracuj
Piš
Proč mě nutíš, co z toho máš?
Normální styl života, že není pro mě?
Že na to nejsem dost blbej?
Děkuji, nehodlám se utrápit
Jdu se zbláznit s prózou

Koukám na svůj dnešní obraz. Už to budou dva roky, co jsem nešáhl na štětec. Úplně mě to uklidnilo. Ještě jsem pak tužkou nakreslil to, co nikdo jiný kromě mě nesmí vidět. Hraju si s nebezpečnou myšlenkou. Nevím, jestli mám jít vrátit empétrojku, protože mi přijde, že hraje docela potichu, i když mám hlasitost posunutou na plný koule. No ono je těch myšlenek víc. Za 8600 korun je v akci zpáteční letenka do Venezuely. Tušivá nervozita. Únor a březen jsou stejně hnusné měsíce. Jenže co zas tady, po návratu? A není to moc brzo, když jsme se ještě 1.12. minulého roku koupali v Indickém oceánu? Peníze vezmu ze stavebního spoření, které jsem si zrušil, poněvadž nepracuji a tudíž nemám co do huby. Na Indii jsem si vydělal na brigádě, jenže na ty teď nemám čas, protože se pokouším dělat zkoušky. Rád bych pracoval nastálo v lese, a taky už jsem tam pracovat měl, jenže se dostavili i jiní zájemci a jejich podlézavé kecy. Švédsko padlo, poněvadž ten sympatický hoch (35), který s námi bydlel je jakýsi zloděj a podvodník. Spolubydlící a domácí v jedné osobě, ukradl kartu, vybral z ní 30000 korun a zmizel. Pin viděl v Obi, když byli spolu nakupovat věci na rekonstrukci bytu. Kámoš má 3 bráchy. Jejich táta dal na Vánoce každýmu pětikilo, a pak za nima šel, aby mu každej vrátil 200 korun, i za babičkou, která u nich v onen štědrý den oslavovala svou samotu. Dělá na ministerstvu a čte si knihu „Co dělat, když moc milujete svou rodinu“. Už jsem měl dávno spát. Tak zdar můj Emoblogu.