Oni taky spí?

Vyhozené tenisky pluly černou asfaltovou řekou někde podél břehu. Ani začátkem, natož koncem cesty. Pošlapané lipové květy mlčely jako hejna ryb, stejně namačkaných a mokrých, jako ty listy stromů při břehu. Zpěvy ze stromů házely rozemleté kousky opery přímo před přední palubu a nikdo se tomu nedivil. Kdo by se taky divil? Bylo to přirozené, k tomu dlouhému dni v aleji. Bylo jich mnoho, tříštily se jako celé zmoklé orchestry prohozené sítem přímo na zem. Špatně naklíčená touha nad horizontem vzdálených lesu dávala jasně znát brzký konec plavby. Obloha přiznala neústupnou proměnu v černou lhostejnost. Příkrovy stínů začaly pomalu olizovat zadní přezku plátěného rance s polodutými vypouklými konzervami, nutnou poukázkou na život. Předposlední víly z par vyhřátého dne odcházely kamsi vzhůru do rudé pláně. První zvonění nočního představení. Středověkou únavu přikryla první půlka láhve vodky. Druhé zvonění. Druhá půlka. Tma.