Neviditelná monstra

Nemám ráda vánoce. Podle mého je to pozérství. Ano, ráda dostávám i dávám dárky, miluju nakupování dárků pro svoje kamarády a blízké, vždycky někde stojím, hledám, vybírám a představuji si, jak se budou tvářit, až rozbalí ten a onen dárek. Co budou cítit, co budou říkat. Bude se jim líbit? Nebo to bude jen další věc, kterou postaví na tři dny na poličku a pak ji schovají někam na dno svojí bordel-skříně?*Ale mně se vážně ten růžovo - modro - oranžový maskáčový slon s jedním okem a dvěma choboty líbil...* Je to risk. Musíte lidi dobře znát, abyste byli schopní jim koupit dobrý dárek, že? Ale proč se to kurva děje jen v jeden jedinej debilní den? Vánoce. Jaká to trapnost, ukazovat si navzájem kupičkou věcí, jak moc se máme rádi, jak moc si sebe navzájem ceníme. *Páni, tys mi letos koupil jen jednoho Diora? To mně asi nemáš moc rád.* Jako by to nešlo i během roku, jen tak, z ničeho nic, prostě něco koupit a věnovat to někomu blízkému. Čím víc letos vánoce prožívám, tím víc si uvědomuji, že jsem v tomhle názoru sama...
Nesnáším, když se sejde moje rodina a hovoří o lidech z naší malebné vesničky. *Cože? Paní X utekl manžel s manželkou pana Y? A budou se rozvádět? Nabo na psí knížku?* To pak sedíte v té krásně naklizené místnosti, držíte v ruce svoje dnešní páté kafe, které vás ještě stále drží na nohou a přemýšlíte, co se stane, když si tu kávu vylejete na hlavu, hrnek roztříštíte o podlahu a za zuřivého řevu státní hymny si začnete otloukat hlavu o stůl. *Mazlíčku, mohla bys s tím přestat a nebo si to vzít do koupelny? Teče ti krev a uděláš mi fleky na svátečním ubruse...* A hovor pokračuje. Do nekonečna a nekonečna se omílají ty samá témata: Kdo komu utekl, kdo na co umřel, kdo je s čím nemocný a kdo si co koupil. Jistě, děje se to i během roku, ale vánoce jsou na tohle přímo magnet. Po roce přijedou i ostatní příbuzní, se kterými se vůbec nestýkáte, víte o nich jen jak se jmenují, že je jim tolik a tolik a že jsou příbuzní z druhého kolene z otcovi strany. Ale samozřejmně pro ně musíte mít hřejivý úsměv a drobný dáreček. Jsou přece vánoce. A znova sedíte u stolu a znova ta samá témata, jen několik posluchačů se změnilo. Jedna návštěva odejde a za dvě hodiny je tu druhá. A znova. Pořád dokola. A pak si už jen říkáte: "Proboha, at už je večer, ať už odejdou, ať už mlčí... Ať spadne strop..." A pak si jdete sami sednout ke stromečku, který jste si sami museli ozdobit, protože nikdo jiný neměl díky návštěvám čas. A pak.. Pak přijde pravděpodobně vaše matka a vynadá vám, že jste nespolečenští, když tu sedíte sami s DALŠÍM šálkem kávy a tupě hledíte na stromek, který má symbolizovat pohodu a mír. U nás symbolizuje další dvě stovky na účtě, protože kromě toho okamžiku, než se zpod něj vyberou všechny dárky se už na něj nikdo ani nepodívá. Realita vánoc je ubíjející. Kam odešla pohoda? Aha, ona vůbec nepřišla... Jaká to smůla...

*Omluvte tupou samomluvu, potřebovala jsem se svěřit se svým roztrpčením, můj papírový diář už má popsané všechny strany...*