hlavně zase nezačni s těma svejma dlouhejma větama

už od dětství jsem chtěla mít něco svého.

'naše děti nejsou naše,' řekla jedna žena v televizi a máma srdceryvně zavzlykala. 'tak já nejsem jejich,' říkala jsem si. koukla jsem se na ně, líbili se mi, ale viděla jsem, že mi nepatří. bylo mi to hned jasné, když jsem poprvé odhodila dudlík na zem. odhodila jsem ho do prachu cesty, cesty životem, dá se říct, a kočárek nabyl důležitosti alegorického vozu. odhodila jsem ten dudlík na zem, nakládala jsem s ním podle vlastní vůle, byl tedy očividně můj. má představivost byla nedostatečně vyvinutá na to, abych alespoň v myšlenkách na cestě životem odhodila někam stranou svoje rodiče. věděla jsem, že mi nepatří.

ani mně se v tomto materiálním světě nevyhnulo osobní vlastnictví, měla jsem ale odporný zlozvyk házet kolem sebe věcmi. nevím, kdy jsem se naučila uklízet, ale dělala jsem to s neskrývanou krutostí, což se nikomu z naší rodiny nepodobá. další důkaz, že nejsem jejich. někteří říkali, abych neopouštěla staré věci pro nové, ale nové věci v tom byly docela nevinně. jsem jednoduše dobrá v pálení mostů.

vyhazovala jsem deníky, dětské šaty, hračky, vzpomínky a někdy i lidi. ne všichni skončili v drtičce odpadu, jen v pomyslném propadlišti dějin, které jsem si psala po svém. jednou jsem se rozhodla zbavit se sama sebe, ale pak jsem se na sebe koukla a zjistila, že si nepatřím.

byla jsem západ'ácky vychované dítě. tak to alespoň nazývá moje maminka. základem bylo nevést plané řeči, jaké vedou strejčkové bankéři v těch úžasných ruských hrách, a nikdy nehodnotit samu sebe. na otázku, jestli jsem zlobila, jsem vždy zarytě mlčela. z matčiny strany jsme všichni proklatě taktní a kritičtí. jednou jsme od otcových příbuzných dostali krabici čokolád - zrovna jsem držela půst a vyžívala se v tom sebemrskačství, byla bych se toho svinstva ihned zbavila. koukla jsem se na tu bednu, smrděla cizinou, viděla jsem, že mi nepatří. snědli si to sami.

jednoho dne jsem přišla domů a věděla, že bude zle. má nálada měla název 'višňový sad se pokácí, začneme nový život'. zatla jsem sekeru do toho dřeva. duše mi vykrvácela na koberec. chutnalo to sladce. jeden z nejlepších dní vůbec.

bolí mě v zádech a klepou se mi ruce. je jen jedna spolehlivá pojistka, jak se přede mnou uchránit - nikdy mi nepatřit. jsem paranoik a vidím lásku všude. tu svoji, pochopitelně. napadlo mě odstěhovat se na západ. nikdy tě nechci potkat. nikdy nikdy nikdy. už by ses mě nezbavil až do konce.

miláčku, chci do toho koše. až na dno, nejhloubš, jak to jde. chci na sebou rybí kostru, shnilý kytky, kůru z pomeranče, všecko na mou hlavu! vždyt' si to zasloužím! zbav se mě, když já tebe nemohu! nechci.