Tak zase píšu

Všechno zanedbávám. Na Psance nechodim, ani po papírech už nepíšu. Nechápu proč, ale najednou to nejde. Sokolička to hezky vystihla v jedný svojí básničce - visim jako netopýr ve vzduchoprázdnu. Zatímco dřív jsem v tom lítala sem a tam, teď se vrtule zasekla, ale - jak se říká mezi nima - k zemi jsem taky nečuchla. Prostě tak nějak visim mezi nebem a zemí. Mezi tim, co je v oblacích a tim, co je na zemi. Mezi tim, kdo je v oblacích a tím kdo je na zemi. Pokud to mám popsat nějakou metaforou, tak mezi letadlem a rychlým autem. Obojí je moc nebezpečný, ale obojí dohromady je ještě nebezpečnější. Nejnebezpečnější ovšem je přesedat z jednoho do druhýho za jízdy. A toho se trochu dost bojim.
Asi jsem to neřekla dost smysluplně, ale to už je mým zvykem. Nejapná přirovnání. A samozřejmě velmi těžko dešifrovatelná. Ale to je jedno. Nejde o nějakou literární soutěž, jde o vyjádření divnýho pocitu. Nevim, jestli mám přesedat za jízdy. Bojim se zahajovat boje na druhé frontě, abych nebyla nevhodně zaskočena ofenzívou a nebyla připraveno o všechno vydobyté území. A bojim se o tom psát, abych zase něco nezakřikla. Musim to zaklepat. Na čelo. Jinam já už ani nemůžu. A dost už;-)