comfortably numb

Miluju kafe, cigára a tebe. Ty zas nemáš rád mě a cigára (v mý ruce). Jsem pro mír a svobodu ve všem, nesnášim názory některejch lidí. Paradox. Kouřim jednu za druhou, hraju si na kurvu bez zábran, přitom si před spaním představuju tvojí tvář. Nikdy jsem nezapomněla, jak moc tě potřebuju. Možná mám ráda tmu a zvuk tvýho mlčení, protože aspoň něco z tebe mi patří. Bojim se o svojí budoucnost, bojim se, že třeba žádná nebude. (musim se naučit těšit se na ní i bez tebe, neřek bys, jak těžký to může bejt)
(Self)destruction mi pomáhá vědět o sobě. Zase je mi hrozně, ještě že mám vedle sebe holku, která mě vždycky podrží. Jenže její objetí nejsou tvoje.

And morfin makes me understand.

Chtěla bych tě pochopit, chtěla bych bejt pochopená tebou. Ani z jedný strany to nejde, jsme nedostupný, spíš nedotknutelný, navzájem. Chtěla bych říct nezranitelný, ale lhala bych.
Musí bejt něco víc než láska. Protože tohle není láska, ta láska, která se nebere vážně. (a posedlost je moc krutý slovo, chci věřit, že se mě netýká)

Vyhazuju prázdný plechovky od piva a láhve 20% a 40% alkoholu. Je mi divně nostalgicky, když to vidim. (naučils mě toho hrozně moc… od pití whisky, přes dobrou hudbu, po vážení si kytar… co jsem tě naučila já? /mlč!/ teď bych chtěla, aby to bylo opačně…). Kytara leží vedle mě, pozoruje mě smutnejma očima, nevim, jak jí pomoct, asi chce tvoje prsty, tebe. (cejtim to stejně jako ona)

Nemám ráda útěky, nikdy jsem neměla. Jednou jsem ale utýct potřebovala už jsem to (se) nemohla vystát. Utýct od tebe, (znáš to, psychickej útěk, kterej se nikdy nemůže povést). Nemohla jsem. Nedokážu už utíkat. Nemám na to.

Došla mi slova a potřebuju utéct.