○ Pár výkřiků do prázdna. S nádechem melancholie.**

Proč, i přesto, že na svoje spolužáky neustále nadávám, stěžuju si, že jsou to naprostý idioti a že bych chtěla bydlet na jiný planetě než oni, ve mně fotky z maturitního večírku letošních čtvrťáků vyvolávaj takovej zvláštní pocit nostalgie?
* Víte, možná mi budete chybět. Po matuře. A možná i všichni. Nejenom ty naprosto výjimečný slečny, se kterejma jsem se do teď setkávala každou středu na hudebce, vyzbrojená ELLE, Joy, Bazaarem a Yellow, a se kterejma jsem za ty dvě hoďky stihla smíchem spálit kalorie za celej den.
* A víte, možná trochu stárnu. Uvědomuju si, že ještě před dvouma rokama (jako by to bylo včera) jsem byla praštěná pubertální holka, která se platonicky zamilovávala do tehdejších druháků. A oni letos odmaturovali. A už jsou dospělí. A budeme i my?
* Nechtěla bych, aby pro nás všechno skončilo se slavnostním předáním maturitního vysvědčení. A vlastně se toho i trochu bojím. A stejně vím, že skončí. Šest let v jedný třídě, s jedním třídním učitelem, s jedním kolektivem spolužáků. A další dva roky před sebou. Jistota. Jenomže co bude pak? Cizí lidi v nevlídný posluchárně na vejšce. V tom lepším případě.
Už nikdy se asi nevrátí ten pocit, kterej mám, když vcházím do naší třídy. Jasně, pochopitelně ji děsně nenávidím, protože je to největší mučírna všech dob, ale... Při představě všech těch lidí, který stáli před tabulí, když byli zkoušený, měli referát, nebo prostě jenom do prázdna vykřikovali nějaký rádoby vtipný věty, mám tak trochu pocit, že to je místo, kde je mi vlastně dobře.
Do teď jsem přemýšlela nad maturitou úplně jinak. Jakože se jí bojím, že tu ájinu prostě nedám, a tak, ale teď si říkám, že po matuře už si nikdy nesednu na "svý" místo a Síma mi už nikdy nepřinese věci, který jsem si nechala v lavici. A už nikdy Monču nepoprosím, jestli by mi nepůjčila sešit na zemák. A nikdy se neotočím na Adama, aby mi vyvětlil co že to v tý matice vlastně berem. A nikdy už neřeknu Vojtoj, aby si při matice, proboha, nezpíval. Nikdy už nepůjdu s Andy na "procházku", nikdy si na obědě nesednu s Dejnou a Veruš. A co je úplně nejhorší, nikdy už nebudu v pátek odpoledne čekat na Lůcu, až jí skončí hodina, abychom mohly jít na bus. Po matuře už nebudu z budovy gymplu v pátek odcházet celá šťastná, že je konečně víkend.
Bude mi to chybět. Strašně, strašně moc.
Protože ty lidi, co letos odmaturovali, už jsou dospělí. (Někteří.) A budeme i my.