Lidi jsou plni pochyb a strachu. Že jsou něco míň nebo víc, než druzí. Tuhle básničku jsem napsala jednoho krásného večera, když jsem se konečně svěřila má partnerce o svých pochybách a strachu z toho že selžu...

doufám že vás další smutná báseň zaujme. Při její tvorbě jsem neustále přemýšlela, proč se něco takového vůbec děje a jak může být někdo něčeho takového schopen...

Jan pro upřesnění, amanita je slovo vycházející z latiny. V překladu mochomůrka. Není to jen tak obyčejná prašivka, představuji si ji spíše jako vysokou dámu, která má v sobě něco magického

Miluji ji, ale jinak než si zaslouží a přeje

Dnes jsou sice Vánoce tak jsem doufala v něco trochu veselejšího, namísto toho mi hlavou projelo několik otázek a tahle báseň.

Báseň jsem původně psala jako baladu. Je to můj první pokus o něco složitějšího. Je to celé psané volným veršem, takže může chybět dokonalost rýmu a nějaká metafora. Snad i tak ocení někteří čtenáři moji snahu

Nemám tušení zdalipak je to podle literárních žánrů doopravdy óda, ale psala jsem zcela intuitivně a spontálně jak samotný název tak obsah. Po dopsání jsem již nepřemýšlela jestli to změnit nebo ne. Název prostě patří k obsahu jenž má, opět lehce depresivní hlava dokonale vyplodila

Po dlouhé době jsem se rozhodla publikovat, od poslední básní plných lásky k mé přítelkyni, se nebe nademnou potemnilo a já jsem zpět u depresivní tvorby, kterou ale shledávám velmi terapeutickou. A tak jako většina velkých básnických es se má tvorba pod tíhou emocí pozvedla a prohloubila.

Další z mích zamilovaných mini básniček. Láska mě vždy nabije inspirací a neustále nutí psát další a další verše. Jsou sice méně hluboké, než když mou mysl vede smutek, ale jsou z lásky pro mou lásku a to mě na tom těší nejvíc

S dovolení si zde odložím i jednu z mých krapet erotičtějších básní