bílí básníci klepou obvykle brzo po ránu
a klepou a zvoní
buší a vyzvánějí
i když rolety jsou ještě dole;
konečně s kocovinou vstanu
počítám, že takováhle tvrdošíjnost
určitě znamená štěstí, terno v té či oné
podobě - ženské nebo peněžní...
"nojo! nojo!" křičím
a rozhlížím se, čím zakrýt své ošklivé
nahé tělo, někdy se musím nejdřív vyblít,
pak vykloktat; kloktání mi jen znova zvdvíhá žaludek.
nechám toho - jdu ke dveřím -
"ano?"
"vy jste Bukowski?"
"jo, pojďte dál."

sedíme a koukáme na sebe -
je strašně statný a mladý -
šaty poslední módy -
barvičky a hedvábí -
tvář jako lasička -
"vy se na mě nepamatujete?"
ptá se.
"ne."
"už jsem tady byl. rychle jste mě vyprovodil. nelíbily se vám moje
básně."
"je spousta důvodů, proč se člověku básně nemusí
líbit."
"podívejte se na tyhle."
vrazí mi je do ruky. byly placatější než papír, na kterém byly
napsány. nebyl v nich ani trt, ani
plamínek, ani hlásek. jakživ jsem nečet
míň.
"hm," řekl jsem, "nojo."

"chcete říct, že se vám
NELÍBĚJÍ?"

"nic v nich není - jsou jako nočník odpařených chcanek."

sebral papíry, vstal a začal se mi špacírovat po
pokoji. "heleďte, Bukowski. dohodím vám pár buchet z Malibu
buchet, jaký jste jakživ
neviděl."

"jó, synku?" zeptal jsem se.

"jo, jo,"
řekl.

a vyběhl ze
dveří.

jeho buchty z Malibu byly jako ty jeho
básně: ne a ne
být hotové.