v šestnácti letech
za krize
chodíval jsem domů opilý
a všechny mé svršky -
trenýrky, košile, ponožky -
kufr a stránky povídek
bývaly rozházené na
trávníku před domem a po
ulici.

moje matka čekávala
za stromem:
"Henry, Henry, nechoď
dál.. zabije
tě, četl tvoje
povídky..."

"může mi políbit
prdel..."

"Henry, prosímtě, vem
si tohle... a
najdi si podnájem."

ale strachoval se,
že bych nemusel
dodělat školu
a tak jsem se vždycky
vrátil.

jednou večer vešel
se stránkami jedné
z mých povídek
(kterou jsem mu nikdy nedal
přečíst)
a řekl: "tohle je
výborná povídka."
já řekl: "fajn,"
a on mi ji podal
a já si ji přečetl.
byla to povídka
o jednom boháči
který se pohádal se
ženou a odešel
ven do noci
dát si kávu
a pozoroval
čísnici a lžíce
a vidličky a
solničky a pepřenky
a neonový nápis
ve výkladu
a pak se vrátil
do své stáje
aby se podíval na
svého nejoblíbenějšího koně
který ho
kopl do hlavy
a zabil.

nějak ho
ta povídka
musela oslovit
třebaže
když jsem ji psal
neměl jsem vůbec
ponětí, o čem
píšu.

tak jsem mu řekl:
"dobře, tati, mužeš si
ji nechat."
a on si ji vzal
a odešel
a zavřel za sebou.
myslím, že to bylo
asi nejvíc,
co jsme se kdy sblížili.