jo_: Občas je dobré nechat slova, aby tiše plynula, ponořit se do nich a vnímat, jak na nás působí...
Vybavila se mi báseňka Františka Hrubína, který zdaleka nebyl jen dětským autorem:

Ruce se touhou opíjejí
na přání milenčino,
neboj se noci vlasy její
rozlíti jako víno.

Mé prsty rozhrnují kvítí
na prahu tvého lůna,
do noci odcházejíc svítí
nahými zády luna...

Bohužel, těch, kteří dokáží tak bezprostředně sdílet krásu okamžiku, je stále méně a z toho, co dnes nabízejí dílka moderních autorů v knihkupectví, bych si těžko něco vybral...
Co je do veršů bez rýmů, postrádajících rytmus a utápějícîch se v nic neříkajícîch nesrozumitelných metafórách a promlouvajících spíše o prázdnotě dnešního způsobu nazírání na svět, o neschopnosti nalézat krásu v kapičce rosy, v letu motýla, prostého lučního kvítku?

jo_: Taky se připojím k diskuzi...

Pokud básně forma
je jen uniforma,
vytrácí se cit...

Názor zazněl z fóra,
že jen metafóra
zná ji oživit...

Můj názor je, že příliš dokonalá forma může sice okouzlovat zrak, ale může působit i chladně a odvádět pozornost od obsahu sdílení nebo dokonce podávat nepravdivý obraz duše autora...
Netvrdím, že první dojem nepodmiňuje rozhodnutí, zda číst až do konce, už jen líbivý název nás může přilákat a jiný odradit.
Ovšem v jednoduchosti, s jakou dílko plyne a v pocitech, které nám předává, může být skryta pravá inspirativní krása. A já jsem ten, který někdy povýší obsah nad formu. Nač se snažit hledat klišé, gramatické rýmy a vše, čím nás obdařují literární kritici, když za dílkem je skryta možná duše, nám blízká a dnešku se tak nějak vymykající?

jo_:
Motýlí klišé,
slova jsou v břiše,
nač ptát se tiše?

Odpověď již znám,
v dlaních něhu mám,
Tobě jen ji dám...

Prostě jen žiješ život v celé kráse,
ne v bezpeči jen v cele tajných snů,
a pohlazení facka střídá zase,
tak, jak to půjde do konce tvých dnů...

...jsi snílek jen a bez druhého v páru
prožíváš celý život jako sen,
však jaký je (skutečně!), nemáš páru,
představou luznou jsi jen pohlcen...

Probuď se, vyjdi ze vzdušného zámku,
ať růže trn ti ruku zkrvaví,
snad budeš někdy mít i na kahánku,
pro marnou lásku srdce bolavý...

Však budeš znát již, zač tenhle svět stojí,
nebudeš se jen sněním opájet,
kdo ze svých snů ven vyjíti se bojí,
nepozná zlo, však ani dobra květ...

jo_: Kdyby sem šly do komentíku vkládat obrázky, vložil bych ti sem jeden, kde jsou "Samé kočky, nahoře bez!"
Je fakt okouzlující a já nechápu, jak někdo přiměl tolik mňoukavých potvůrek pózovat společně pod tím keříkem...

jo_:
Because the night's mother of the new day,
witch can to start another, better life,
take me your hand and let's come on the way,
please, be my sun, my guide, my lovely wife!

jo_: Života poušť zná oázou se státi,
když umíš zrnka šancí prosívat,
bezpočet jich je, některé snad vrátí
nach tváři tvé, schopnost se usmívat...

Bláznivým někdy může se nám zdáti
tou či zas onou se cestou ubírat...
Stačí ten čas, co rychle se nám krátí,
je vskutku moudré směrem tím se dát?

Pochybnost bývá někdy špatný rádce,
občas je třeba umět riskovat,
sic samo lidstvo žilo by jen krátce,
moudré Já říká: nelze se jen bát!

Kdo nezkusil, ten sic nic nepokazí
(však také vše, když mine šanci svou!),
ať třeba blesk nás na té cestě srazí,
než nudně kráčet cestou bezpečnou...

jo_: Ginnare je prima holka a veršohravé dovádění v komentících je bezva způsob, jak se uvolnit, pročistit si hlavu a udržet se ve formě! Myšlenky a nápady druhých bývají inspirativní. Bez nich by mnohá témata dřímala kdesi hluboko! A vždycky je dobré poznat i náhledy druhých...

Ginnare:
Proč pro zlost vrabečků
být z pouhých drobečků?
Se srdcem na dlani
buď čísi svítání,
stvořena pro lásku
nevinných bělásků...

Drobečky pocitů do veršů vkládáš,
z kávové sedliny budoucnost hádáš.
Drobečky touhy své nabízíš světu,
srdce máš na dlani jak růži v květu.
Komu svou budoucnost do rukou vložíš,
s kým drobky pocitů na lásku složíš?

Neobírej se svými stíny,
nesčítej minulosti viny,
uvěř, že každý den je jiný,
vstříc světlu budoucnosti jdi!

Co bylo kdys, to není již,
minulost svou, tu nezměníš,
nač táhneš sebou její kříž?
Nestav víc z dávných smutků zdi...

vanovaso: Šmankote, ty už jsi byla i v Kambodži?

PrimaDen: Na Caro! :-)

Homér: z mobilu a to i na diskuzi na sport.cz.

Homér: Vida! Tak tady se ten čas na opravu komentu nezastaví ani při aktivní opravě! Výsledkem je, že mi tam mobil hodil "v" a spojil dvě slova...:-(

Homér:
V tom čtvrtém verši uvažoval o prohození slov bíloiu a, jen, ale vyznělo by to obyčejně. A dát jen na konec, tak se to nerýmuje-musel bych to změnit celé a dostalo by to jiný význam.
Tíknout znamená vydat vysoký tenký zvuk, pípnout, jak to právě probuzené ptáče udělalo. Podobně jako se říká pípl i pípnul, i tady by asi šlo i tíknul. Ale s mým tvarem jsem se už setkal taky v básni. A navíc mně to znělo líp. Ovšem já rád používám archaismy i neobvyklý slovosled a chci, aby i intonačně to neznělo přílišvobyčejně...:-)
Nevím, proč by měl pták téci, i když ten spisovatel Němec, co vede redakci PLŽe, v něm taky obhajoval, že v jeho básni kočka tekla...

Krásného Valentýna! :-)))

Ulpívání ve smutku ze ztráty minulosti...

Ostatní růže smutkem zvadly
kromě té jedné, jediné!
Jim okvětní již plátky spadly,
ona to nevzdá! Ne a ne!

Chraň tu svou růži, Malý princi,
že máš ji rád, jí poznat dej,
ať v dnešním citů chudobinci
ví, že i láska má svůj děj...