Sloky | Jiří Wolker

Sníh padá na město, na město zšeřelé,
v tvém oku roztává se v louže popele

a z věží hodiny jak panny zrazené
padají v náměstí, v jezero kamenné.

Jdeš tudy prvně sám se srdcem churavým,
a proto se ti zdá, že trpíš světem vším,

a zatím jsi to ty, jen ty a zčásti jen,
jenž hořem soukromým jsi kdesi poraněn.

Staň u zdí nádraží a poslyš vlaků hvizd,
jež vezou do světa lásku a nenávist,

a do všech usedni a slavnou silou hnán
se z místa bolesti rozjedeš do všech stran

po světě širokém, jenž nezná modřin tvých,
zápase v závratích a ranách propastných.

Své srdce přemoz tu, neb nejsi srdce jen,
tím, čím chceš vítězit, — sám nebuď poražen

a přemoz bolest svou a nepřežvykuj ji,
bys stále v boji byl a nikdy po boji.

Pak sníh, jenž na město se snáší zšeřelé,
jen bílým obkladem ti bude na čele

a z věží hodiny se s ptáky rozletí.
Neb bolest přemoci je víc než trpěti.