электри́чка

Vlastně jsem ten pocit (v sobotu před třetí procházkou) zažil doslova: Průvodčí mě probudila v Mrači nad Sázavou. Strančice, do kterých jsem jel, byly dávno za mnou, a električka mě odvážela někam, kam jsem rozhodně nechtěl. Nic moc pocit.

Tento pocit jde ale použít i jako metaforu. Metaforu situace, do které jsme byli nedobrovolně zataženi, ale není cesty zpět.

Proto jsem si na tuto píseň vzpomněl včera. Autobus mnou natřásal na nejděrovanějším úseku silnice v celém Středočeském kraji (Strnady - Měchenice), až se mi to z toho udělalo špatně. Z toho a asi z toho, že jsem předchozí večer popíjel s kamarády v nefalšované putyce.

Je to problém. Je to problém, že alkohol zatekl tak hluboko do kořenů naší kultury, že si bez něj někteří lidé nedovedou představit příjemně strávený páteční večer. Nebo možná dovedou, ale zajít na jedno na dvě je napadne jako první.

Ono to možná zní jako takové ty kecy z kocoviny. Vlastně to asi i trochu kecy z kocoviny jsou. Ale zároveň je to vážná věc.

Nechci chlastat. Těch pár příjemných chvil ve společnosti je vyváženo mnohem delšími nepříjemnými chvílemi (čekání v hospodě až dorazí ostatní, cesta nočkou domů, střízlivění kdekoliv a kdykoliv). Nedovedu sedět u jednoho piva celý večer, jako to dělá jedna osoba mi blízká. A na to, abych pil jako kamarádi, nemám žaludek ani peníze. A to přesto, že stal se zázrak, pivo je levnější než voda.

Hledám alternativní způsoby setkávání. O tom jsem nedávno psal ale málokdo to pochopil.

Stejně tak se snažím nacházet alternativní způsoby seznamování. Já se zkrátka nechci seznamovat na koncertech, kde není slyšet vlastního slova a o cizím ani nemluvě. Zvukaři jsou pravděpodobně nahluchlí, jak mi ostatně potvrdil jeden z nich.

* * *

Ale mohlo by být i hůř. Mohl bych žít v Rusku, kde se pije vodka. A někdy i mnohem horší věci. Jak jsem o tom ostatně četl v knize Moskva » Petušky.

Ta se mimochodem celá odehrává právě v električce. Stejně jako povídka Pes cestující, kterou mám právě rozepsanou.

A ten článek o električce si rozhodně přečtěte. To by se až jeden divil, jaký význam ve společnosti a kultuře je obyčejnému elektrickému příměstskému vlaku přikládán.

Je to klasický problém s Wikipedií: Člověk si začne číst o příměstské dopravdě a pokračuje přes stoprvní kilometr a vlčí lístek až k otázkám svobody pohybu, dojíždění a migrace v Sovětském svazu.

Což jsou problémy, které se možná kvůli uprchlické krizi a (a to zdůrazňuji) novele mysliveckého zákona budou možná brzo týkat i nás.

Nojo.