Něco o existenci

Kapitola 1
Něco o existenci

I když se to ani na žádný jiný než první pohled nemůže zdát méně pravděpodobné, skutečnost vypadá tak, že se velice často některým lidem, kterým různí filosofové říkají různě - např. zlé jazyky nebo dokonce právě jejich základním názvem, který začíná naprosto nepochopitelným slovem, které v žádném případě nemůže označovat nic konkrétního. Tím, mnou vlastnoručně komentovaným, názvem lze teoreticky nazvat konkrétní označení abstraktních druhů jinak konkrétních bytostí - "někteří lidé". Mimo jiné se o nich také říká (to říkání mi připomíná mou památnou větu "Řekl jsem jí, aby jim řekla, aby jí řekli, kdo jim to řekl"), že se jim občas stanou různé velice nepříjemné situace. Jednou jsem se ze zcela neověřených a náhodných zdrojů dověděl, že se někde o takovýchto krajně pochybných existencích praví, že dokonce někdy něco konkrétního, nekonkrétního nebo abstraktního říkají! Jediné, co by tito ubozí tvorové, které tu v minulých několika větách kritizuji, čistě teoreticky mohli říkat, je informace o tom, že z jakýchsi (mě neznámých) důvodů sami těmi nejpodezřívávatelnějšími, dokonce přímo jakýmisi, ale přesto velice podezřelými způsoby činí tak, že ačkoli sami o sobě existují, je velice pravděpodobné, že někdo by jim velice rozvážně a klidně mohl prozradit, že v té pravé skutečnosti musí kvůli, a také někdy díky, zcela neočekáváným virtuálním důkazům uznat, že je jejich velice důležitou a naprosto nezavrhnutelnou, dokonce prý tou naprosto nejnezavrhnutelnější povinností mít právo zajistit si povinnost takovou, že by museli také bez jakýchkoli zájmů o zdržování myšlením na život neviditelného mrtvého hrocha, zasaženého některou z přísně utajených raketovitých zbraní tajné části letectva Spojených států amerických, osamostatněných Deklarací nezávislosti od veškerých poddaností královské koruně Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, uznat, že mimo jiných osob rovněž existuje velice rozsáhlé, dokonce prý přímo nezanedbatelné množství některých těch zcela konkrétních, a pravděpodobně dokonce i velice moudrých, inteligentních, chytrých a možná i vychytralých lidí, kteří by někdy mohli být schopni začít s velice dlouhým a nudným rozmlouváním a také v něm pokračovat. To znamená, že čistě praktickou teoretikou bychom nakonec mohli dojít minimálně k tomu, že tito, již výše zmínění, pravděpodobně velice chytří, moudří, vychytralí a možná také rozmlouvaví jedinci různého pohlaví, věku, náboženského vyznání a různých zájmů, jim to byli někdy, např. na konci některého z téměř nekonečné řady příštích let, století, desetiletí nebo tisíciletí schopni velice nudnou a přesto důležitou procedurou, která patří i k jejich denní práci, rozmluvit.