Improvizace č. 17
Možná
to co se mi zdálo
nebyl sen
a stačilo málo
(a) nebyl jsem.
* * *
Není všecko zlato, co se blýská
v jasu slunečního spektra.
A když zavřu oči, dejme tomu,
neutonu v hlubinách tmy,
v labyrintu vídeňského metra.
Takové jsou sny.
Sny a zdání
o magii, o létání,
to už známe:
sny se zdají,
zdání klame.
Lodě nekřižují oblohu.
Hvězdy nepadají do dlaně
a já že k nim nemohu
vylézt jen tak po laně.
Ale jak bylo krásné moje modré z nebe,
byť to byly švestky v letní duze.
Je strašné přijít o iluze.
Neschovám je do rukávů,
poztrácím je po zatáčkách.
Marnojedka a časožer v černém hávu
všecko skryjí ve svém ranci.
Neschovám je. Nemám šanci.
Dřív co zvalo k tanci, dneska bere roha.
A tak běžím o iluze promarněný maraton.
Jsa potrativ cit pro vkus, lásku, víru v Boha,
víru v rozum a v patách ty dva zloděje.
A iluzí co mi zbyla
je má plachá naděje.