Věčné mládí
Až jednou zemřu, všichni moji drazí,
a ulehnu do polštářů z hlíny,
v nichž každý spí už bez nesnází,
tak věřte, že nejsem ničím vinný.
Ne svou vírou a ani svými činy.
Ta správná slova najednou mi schází.
Všichni s kosou ještě nejsou vrazi.
Já byl jsem prostě jenom trochu jiný...
Hleďte sem, na hroby našich otců,
vedle nichž se krčí hroby naše.
Jsme slabá kořist rozmařilých lovců
a k spánku uleháme plaše.
Na mém hrobě tiše roste tráva
a z mé krve klíčí bujné kvítí.
Já opustil vás, pardón, to se stává.
Trochu prší a přesto slunce svítí,
tak kdo pro můj život duhu chytí?
Fouká, to život na pozdrav mi mává.
Chce mě uspat, však mě to neuspává.
Proč smrt má stát se koncem mého bytí?
Hleďte sem, na rozkvetlé pláně.
Zde leží ti, co vás měli rádi,
tak postůjte a vzpomeňte si na ně.
Jejich smrt jim dala věčné mládí.