Až si pro mě přijdou funebráci
Až skončí můj život v ten slunečný den,
mé tělo vynesou z pokoje ven.
Propluje lehkostí nohama napřed,
do černé sanitky, na níž je anděl.
Není opravdový, jen nalepovací obrázek se kouká,
proč tahleta holka byla tak hloupá.
Světlo ji zabilo - tu noční vílu,
která neznala v pití zla míru.
Pila a pila, až zčernala docela,
ze slanných slz lidí bývala veselá.
Ale neznala hranice, však byla mladá,
a přec na dobu volnosti vzpomíná ráda.
Ale byla jen smrtelná, kulka si našla cíl,
krev a moc temná odešly z modrých žil.
Nad její mrtvolou sklání se Slunce a mouchy,
ta tmavá krev je moučníček dobrý.
To vše věděl anděl nalepený na dveřích,
tělo bude pryč, bude něčí večeří.
Já jako duše teď přešťastná jsem.
A ty, milý funebráku, mé tělo si vem!