Život orientačního běžce
Já vím,
že zplozen jsem v lese
- vidím, jak můj táta mámu nese
a pokládá ji na svůj dres,
můj táta byl ze Žabovřesk…
Už jako malý
já batolil se vpřed
a najít kontrolu nebyl tenkrát med
však měl jsem už jasnou vizi,
že pokořím ta města cizí…
Buzola - má oblíbená hračka
a na boty padla každá kačka,
když na trénink jsem chodil
- rodiče prý za nos vodil...
(Oni mysleli si spoustu let,
že kompas je jen amulet…)
Ale tvrdý trénink přinesl svůj plod
- já nechodil jsem do hospod.
Závodil jsem skoro pořád,
miloval jsem tento úřad,
stal jsem se tím závodníkem,
co zatočí s podvodníkem,
který by chtěl čest sportu rušit,
sílu óbé měl by tušit…
Má manželka už také běhá
a vykřikuje různá hesla,
(i takto moje žena klesla)
že kdysi na orienťák alergie měla,
už evidentně dávno zapomněla…
Na rodinu sice času dosti,
ale bylo by nám přece k zlosti,
kdyby naše milé děti,
(kterých bude jako smetí)
neměly by pro sport vztah,
což pro orienťák byl by krach…
A tak běhám za čest a slávu,
za Prahu i Bratislavu...
A až si pro mě přijdou funebráci,
já ušetřím jim hodně práci,
zemřu totiž při závodu
bez veškerého doprovodu
a s napíchnutým lístečkem:
„Já stal jsem se dědečkem,
ale byl jsem vždycky součást týmu,
miloval jsem les a hlínu
a jako správný óbé běžec
(ve znamení kozorožec)
zůstanu tu navždy spát
a s buzolou si budu hrát…“
†