Lalůček a žena
Bylo pozdě večer. Budova, přes den tak rušná, již byla prakticky opuštěná a vzduchotechnika z jakýchsi důvodů vypnutá, takže bylo noční ticho a každý můj krok po chodbě se stával příčinou strašidelné ozvěny. To mě zneklidňovalo, což jsem přičítala tomu, že jsem žena.
Zastavila jsem se u rozměrného dekorativního plátna na zdi, které již muselo být snad desetkrát přemalováno, a všimla jsem si, že v její kanceláři není zhasnuto.
Otevřevši dveře, ucítila jsem tu zatuchlou vůni knih, která se tu objeví pokaždé, když správa budovy vypne vzduchotechniku. Spatřila jsem ji, jak sedí sama, v potemnělé kanceláři s nočním městem za okny, a listuje rozměrnou knihou, jako by pro ni čas přestal existovat.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ji.
„Ahoj,“ odpověděla mi se zrakem stále upřeným na stránky. Ale přestala listovat, z čehož jsem pochopila, že mě poslouchá.
„Co tu ještě děláš?“ zeptala jsem se jí.
„Právě jsem našla význam slova lalůček, tak k němu hledám souvislosti,“ zněla její odpověď, jako vždy nepravděpodobná, ale vskutku upřímná.
„A co to tedy je?“ řekla jsem.
„Zdrobnělina od slova lalok, jež znamená: oblá zužující se část orgánu,“ řekla se zaujetím a jako nějaký robot vyčkávala na další otázku.
„Prdel,“ řekla jsem tehdy pobaveně.
Ani nezaváhala a prohlásila: „Prdel je vulgarismus s významem zadnice, což znamená: sedací část lidského těla.“
To už jsem dostala záchvat smíchu. I dnes mě ještě udivuje, že přesto, jak dlouho už ji znám, mě ty její neženské reakce stejně pokaždé rozruší a vyvedou z míry. Možná bych o nich neměla uvažovat jako o neženských, jsou to prostě její reakce, ale mě vůbec nenapadá, jak jinak o nich uvažovat.
Všimla jsem si, že se ke mně přidala a také se smála. Dodnes nevím, zda se smála tomu, že jsem se rozesmála já, nebo prostě proto, že jsem se začala smát já, ale jsem si jistá, že se nesmála z téhož důvodu jako já.
„Já už jdu domů, měj se tu hezky,“ rozloučila jsem se.
Zamyslela se, co by na to řekla, a dospěla k odpovědi: „Na shledanou.“
Mnoho lidí by takovou odpovědí nepotěšila, ale mě ano. Odcházela jsem dál chodbou k vrátnici a už jsem se necítila tak sama. Byla tam se mnou myšlenka na ni. Pro ni gender nikdy nic neznamenal. Přes všechny rozdíly mezi námi jsem vlastně toužila být víc jako ona, být sama sebou, na místě, které mi vyhovuje, s lidmi a věcmi, které miluji. Ale jsem žena.