V hlavě mám spousty otazníků...
V hlavě mám spoustu otazníků,
myšlenky couraj sem a tam,
některé vypaří se v mžiku,
jiné v ní navěky už mám.
A nosím tam i jednu krásku,
které jsem asi celkem fuk,
jen pro ni dal bych srdce v sázku,
uvnitř jsem romantickej kluk.
Když jdu ven, tvář mou rouška zdobí,
co pofidérní ochrana,
coronavir, prokletí doby,
je hrozba stále neznámá.
Již druhý měsíc karanténa,
na krku strachu ostrý nůž,
naděje naší je to cena,
sto tisíc lidí mrtvo už!
Přemítám, kdy ta hrůza skončí,
co toho prcka zastaví,
člověk se s iluzemi loučí
a mívá pocit déjà vu...
Pouhých stodvacet nanometrů
a bojí se ho světa pán,
ten, který zvládl mor i lepru,
je z toho viru rozklepán...
Na třicet tisíc databází
RNA genom ukrývá
a protilátky zatím schází,
ač občas někdo přežívá...
Když došlo na lámání chleba,
kdo je kdo se teď odhalí,
ten pomáhá tam, kde je třeba,
ten v bezpečí jen zahálí...
Já pomyslný širák smekám
před lidmi v první linii,
co stěží vytratí se někam,
ač neví, zda-li přežijí!