Kompromis s realitou
„Jste Lukáš Mastný, narozen 14. ledna 1980?“ zeptala se nečekaná návštěva.
„Ano,“ odpověděl jsem klidně.
„Jménem zákona vás zatýkám,“ prohlásil policista a vzal pouta.
Zazmatkoval jsem. Nečekal jsem to. Bez rozmyšlení jsem nastavil obě ruce, ale pouta mi nasadil jen na jednu.
„Máte právo nevypovídat,“ pokračoval. „Cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Máte právo na advokáta. Nemůžete-li si advokáta dovolit, bude vám přidělen.“
Nakonec mě vyzval, abych šel s nimi, tak jsem šel. Venku jsme nastoupili do policejního automobilu a odvezli mě pryč.
„Jen by mě zajímalo, z čeho jsem vlastně obviněn,“ podotknul jsem, když jsem se po cestě vzpamatoval z prvotního šoku.
„Jste obžalován z trestného činu znásilnění podle § 185 trestního zákoníku,“ zněla odpověď.
Po asi půl hodině cesty jsme dojeli k šeredné, strohé betonové budově. Neměla žádná okna a snad ani okap, jen strašlivou bránu se světelnou signalizací. Uvnitř mi nejdřív provedli osobní prohlídku a chtěli mi vzít doklady. Když zjistili, že jsem si je nestačil vzít, tak řekli, že mě tedy přijmou bez nich.
V druhé místnosti mi další lidé sejmuli otisky prstů na elektronické čtečce. Ve třetí jsem pak začal mít obavy, co všechno mě ještě čeká. Posadili mě tam na jakési křeslo.
„Jen klid, to není elektrické křeslo,“ řekl zaměstnanec, ale takovým tónem, že jsem měl pocit, že myslí pravý opak toho, co říká. Ani se mě nezeptali a na hlavu mi nasadili jakousi helmu, přes kterou jsem nic neviděl. K ohleduplnosti k mým pocitům tu tedy měli opravdu daleko, ale co by člověk čekal od vazební věznice... Ještě mi na ruce připnuli elektrody, nebo co to bylo.
„Budeme vám promítat sérii fotografií,“ řekl jakýsi hlas. „U každé prosím stručně a nahlas popište, co vidíte.“
Vyděsil jsem se. Budou mi snad pouštět snímky z místa znásilnění a měřit moje reakce? Co když mě odsoudí jen na základě toho, že mě dráždí snímky znásilnění? Koho by nedráždily? Je vůbec ještě nějaká spravedlnost?
Před očima se mi objevila první fotografie − starý muž u řeky, s nahozenou udicí.
Chvilku jsem mlčel, ale nic dalšího se nedělo. Nevyzývali mě. Napadlo mě, že třeba jen zkouší, zda budu spolupracovat...
„Rybář u řeky,“ odpověděl jsem.
Objevil se další snímek − černá kočka seděla u misky s mlékem a mladá žena černé pleti jí sypala do misky granule. Nechápal jsem, co to má znamenat.
„Kočka a její chovatel.“
Na třetím snímku byl mladý atraktivní atlet-muž bílé pleti, jak se chystal k rozběhu. Ten byl ale vytrénovaný! Z pohledu na jeho svaly se mi až tajil dech.
Po delší pauze jsem odpověděl: „Běžec na závodišti.“
Fotografii vystřídala temnota. Sundali mi helmu a myslel jsem, že si mě odvedou do další místnosti, ale vyvedli mě na chodbu a několik minut tam se mnou čekali. Nechtělo se jim se mnou příliš mluvit, tak jsem se o to ani já nesnažil.
Pak mě konečně zavedli do cely. Už tam odpočívala nějaká žena. Tvářila se uraženě. Dozorci mi ukázali, co kde v cele najdu, a poučili, na co mám právo (např. sníst jídlo, až mi ho přinesou) a čeho se vyvarovat (např. pokusů o útěk). Ani se mě nezeptali, zda jsem tomu rozuměl, a už za nimi zaklaply masivní kovové dveře a byli pryč. A to jsem si říkal, že dozorci budou mít na vězně času dost...
Sedl jsem si na lehátko, které mi bylo přiděleno.
Bylo tu teplo jako v hotelu, ne vymrzlo, jak jsem si představoval. Prázdnota cely a atmosféra bezmoci byla tak uvolňující, že mi tu připadalo vlastně docela hezky, i když možná hlavně proto, že jsem ještě nejedl místní stravu.
Obrátil jsem pohled na svého spoluvězně-ženu. Byla zamlklá a uzavřená.
„Dobrý den, za co tu jste?“ pozdravil jsem obligátní otázkou.
„Za svou práci,“ odsekla.
Takže nájemný vrah, pomyslel jsem si, ale mlčel jsem a udělal jsem dobře.
Když si všimla, že ji vnímám, ale nic neříkám, utřídila si myšlenky a pomalu se rozpovídala: „Tohle byla poslední kolekce, jakou jsem kdy navrhla! Od mala jsem měla sen stát se podnikatelem a oděvním návrhářem jako Coco Chanel, ale ukázalo se, že na podnikání nemám vlohy, tak jsem doufala alespoň v to návrhářství. Dávala jsem do toho celou svou duši a lidem se moje návrhy líbily, ale teď mě obvinili z porušení autorského práva. Prý jsem tím studiu způsobila škodu za dvacet milionů korun. − A přitom to vůbec není pravda, ty druhé návrhy jsem v životě neviděla, dokonce nejsou těm mým ani podobné! Nějaký počítačový algoritmus, který návrhářství vůbec nerozumí, tam prý někde našel stejné poměry délek a za to teď půjdu před soud. Já, která jsem se tak snažila dát lidem svoje nejlepší sny a touhy, aby je na sobě mohli nosit, a teď mě nějací pitomí, úplně cizí byznysmeni obviní, že jsem jim to ukradla! Zatraceně!“
Když viděla, že ji pozorně poslouchám, uklidnilo ji to. Něco takového v té chvíli nejspíš potřebovala. „A za co jste tu vy?“ zeptala se.
„Obvinili mě ze znásilnění,“ řekl jsem.
„A byla alespoň hezká?“ vyzvídala.
„Vůbec nevím, o koho má jít,“ odpověděl jsem. „Asi tu osobu uvidím až u soudu.“
„Co jste za znamení?“ překvapila mě nečekanou otázkou.
„Znamení?“
„Jako kozoroh, nebo vodnář a tak,“ upřesnila, co ji zajímá.
„Aha. Kozoroh,“ řekl jsem.
„Nevypadáte jako násilník,“ řekla.
„No jo,“ řekl jsem, „ale víte, jak je život nespravedlivý k těm, kdo jako násilníci vypadají? Od nikoho se nedočkají vlídného slova, ve vlaku s nimi nechtějí sedět, v posilovně s nimi nechtějí trénovat, do turistických skupin je nechtějí vzít...“
„Jste hrozný idealista,“ ohodnotila mě.
„A vy, když si za vzor dáváte tak úspěšného člověka?“
Zamyslela se. „Nesnáším počítače,“ řekla naštvaně. „Hned jak se dostanu na svobodu a vrátí mi smartphone, napíšu na Facebook, že nesnáším počítače a všechny ty jejich algoritmy bych zakázala.“
„Nesuďte všechny počítače podle jednoho,“ řekl jsem. „To chce změnit operační systém, vyhledavač a sociální síť.“
„Co je operační systém? Co je vyhledavač? Co je sociální síť?“
Měl jsem divný pocit. Její otázky zněly podivně, ale upřímně. Najednou mi připadala jako zvíře chycené v kleci, které se ptá, co je klec, protože si poprvé uvědomilo, že to neví. Není snadné na takovou otázku odpovědět bez použití kóanu.
„Tak mi nejdřív popište, co je to vězení,“ navrhl jsem.
To už si zvláštnosti situace všimla i ona a byl to začátek našeho zvláštního večerního rozhovoru, plného nečekaných zvratů, který jí změnil život.
Když ji propustili, koupila si nový počítač a nainstalovala si na něj jiný operační systém. V prohlížeči zvolila jiný vyhledavač a starou sociální síť si v e-mailu zablokovala, protože smazat tam profil bylo vážně těžké, a našla si jinou, kterou neměla potřebu tak často používat. Časem si pak našla tři dobré virtuální přátele, se kterými si pravidelně dopisovala, psala příběhy na pokračování i sdílela popisy svých skutečných zážitků a svoje reakce na popisy jejich zážitků a těšilo ji to víc než lajky robotů a cizích lidí na sociální síti, zvlášť když si občas našli čas i na videochat.
Oděvy už nenavrhovala. Naučila se programovat. Nikdy to nebyl její sen, ale šlo jí to a od té doby vyvíjí svobodný software.
A já? Já jsem se vrátil do své samoty. Také to nebyl můj sen ani jsem po tom netoužil, ale šlo to a těšilo mě, že mi byla dána příležitost přispět k životu člověka, který svým odhodláním dokázal dát světu víc než já.