Rozbouřené moře
Pokaždé se vykloním z okna, když je úzkost za zdí a klepe do pootevřenejch dveří. Ulice je dno moře, stromy se tu vlní jako korálové útesy na krku planety. Dnes se dole nikdo neklepetá pozadu, přinejhorším tam chodí proti proudu, nebo jen nechávaj odplavat svý povinnosti.
Po těch nejrovnějších útesech jezdí ponorky, jsou dávno neschopný se zvednout ze dna, protože pasažéři byli celý věky přízemní a bázlivý, proto se nevynoří. Je to divný svět, proti vší logice se bojím spadnout z toho okna, já nějak vím, že bych nevyplaval nahoru, na modrou hladinu plnou mračných vln, vím, že by mi vzduch z plic vzal prudký proud, než by si mě stačily větvemi přitáhnout sasanky.
Koráli by to určitě pobavilo, štěkali by, divoce tahali za vodítka, ve snaze se vytrhnout a líznout si rzi.
Ve skutečnosti bych nevykrvácel jako Titanic v bezměsíčný noci, ani jako konstrukce střechy nad letošní slámou, vpíjející se krustou loňskýho sena do země. Určitě ne, nevykrvácel, ale kam bych padal, copak tam mají něco zadarmo? Copak jsem už uvěřil, že lidi se odráží ode dna? Oni po něm chodí! Pět pater pode mnou jim každej krok rozvíří bláto přímo do korálů, který nepoznají co je špatně, ale tím špatným se krmí, vidím to přes divnou bariéru před oknem, do vody nedosáhnu, ale nade mnou je přece pět pater vody. Vidím to. Blíží se sem velikej stín, lovec vlků, zdáli pouští miny, který se blyštivě zabodávají do útesů a burácí, kdo jiný by to teda byl, když ne loď smrti? Blatouchy na mořích nejsou! Nevraždí!
Z žáru výbuchů, z toho obrovskýho tlaku se mi hroutí štít, po kapkách přímo do obličeje, tak musím křičet, protože ledový střepiny se zabodávají do nálady a mě to rozčiluje. Snaží se mě vytlačit do místnosti, chtějí sem pustit moře, ale to ne, křičím, musím vyplavat na světlo, než mě žár min přitiskne na dveře, který si oklepává úzkost. Torpédoborec je nade mnou, vím to, ale miny padaj do podvodních anemónek za ponorkovou dálnicí. Ještě mám čas vyskočit, potkat vlny a vyhnout se tý velký lodi smrti. Všichni ostatní už utekli, je to tam samotný a prázdný, ale já se stejně nepotřebuju odrazit ode dna, i kdyby to šlo. Pořádně se nadechnu, předám svý tělo vlnám a proniknu skrz tančící světla pryč!
Není čas čekat na potopu, máme to vydržet a přežít, to nekonečný rozbouřený moře.