Aktivka a lenoch jedou na dovolenou
Od malička mi bylo vtloukáno do hlavy, že dovolená je hlavně o tom, aby si člověk odpočinul. Ovšem já byla odjakživa ekonom a snadno jsem si spočítala, že panenky mi na dovolenou nevydělají. Tatínek, který má doteď všechny rady dobré, mi sdělil, že si mám najít někoho, kdo má auto z Tuzexu a peněz jako šlupek. Zapomněl mi ovšem říct, kde se takoví nápadníci nacházejí. A tak jsem si jednoho dne našla kluka sice hodného, ale chudého jako kostelní myš. Nějak si myslím, že můj nejmilejší táta si tehdy pomyslel něco jako „Odstup, sílo nečistá..“ A když jsme sdělili, kam se chystáme na čundr, rovnou se křižoval. Je pravda, že když mi muž oznámil, že pojedeme pod stan a já budu vařit na vařiči, též jsem si říkala: „Kdo jsi, zjeve? A kam si mi schoval muže, který mě má rozmazlovat?“ Ale protože je můj pan Osudový schopným manipulátorem, začala jsem se těšit.
Nevím, jak ostatní, ale já si budu svoji první dovolenou bez rodičů a s milovaným člověkem pamatovat do té doby, co mi skleróza dovolí. První zádrhel nastal už cestou do Jičína. Ten pavouk, co se mi celou cestu klingal nad hlavou, mě tedy nepotěšil. Uznávám, že z přiměřené vzdálenosti byl moc hezký, ale jakmile na mě v mé představě mrknul jedním ze svých očí, začala jsem se sunout k podlaze autobusu. Došlo mi, jak jsem přízemní a relativně jsem se s tím smířila. Kdo se s tím nesmířil byl muž, který mě po celý týden tahal po skalách. Naprosto bez ohledu na můj strach z výšek a funění. Na konci týdne přišla už konečně kondice a odešly výmluvy, proč nemůžu lézt po žebříku nahoru. Tato první dovolená mi nejspíš zkrátila život o několik let a měla jsem sto chutí vrátit se do hrobu.
Další dovolenou jsem si vydupala u moře. Minimálně půl roku jsem se na ni těšila. První tendenci provést operaci Kramle jsem měla v první minutě, kdy jsem vlezla do auta. Byla mi vražena mapa s heslem – „a naviguj“. Pro dívčinu rozmazlenou, kterou všude dovedli za ručku, to byl horor. Než jsem se v těch spletitých cestách zorientovala, byli jsme na místě a stavěli jsme stan. Náš kemp byl velký, levný a zajímavý. Bohužel se tam bonzovalo. Vidělo se tam 26 bezostyšných porušení hygieny. Bohužel se to vidělo u nás a i „samo“ se to doneslo ke správci kempu. Jedním z těch našich nectností bylo třeba i to, že jsme si spoďáry sušili na šňůře u stanu.
Před dovolenou jsem se divila, proč se můj muž kvůli válení u moře necuká. Na místě mi to tehdy došlo. Kemp byl na největším kopci v okolí a převýšení bylo značné. Tam mi došlo, jak vypadá to m. n. m. Na moře jsme totiž viděli krásně.
I takto se zapracovává na kondici vlastní ženy.
Do třetice všeho dobrého. Mám za to, že život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. Ale řekla jsem si, že když si bonbony pečlivě naplánuji, nemůže mě nic překvapit. Naplánovala jsem trasu, čurpauzy, jídlopauzy, přesný jídelníček, kemp. Doufala jsem, že svým pevným odhodláním svého muže přinutím k uznání, že dovolená po mém je taky dobrá. Ale jsou na světě věci, co zničej muže víc než smrt. A zatímco já si vysnila dokonale (po mém) organizovanou dovolenou, můj muž začal kout pikle. Bohužel jsem tehdy zapomněla na to, že je to rebel.
Kupodivu začalo všechno dle plánu. Až tedy na jízlivé poznámky při stavění stanu typu: „Spadlo ti to, asi vítr, ne?“ a "Ženo, mám hlad!"
Nehodlala jsem se ale nechat rozhodit a dále statečně držela úsměv, jako bych měla polykat tatranky naležato. Všechno probíhalo krásně až do třetího dne.
Třetí den můj muž vstal v šest ráno. Připravil mi lehkou snídani do spacáku a s noblesou sobě vlastní vytáhl z krosny dva dresy na běhání.
„Miláčku, zjistil jsem, že tady kousek jsou závody a tak jsem nás před měsícem přihlásil.“
A tak od té doby pro jistotu žádné dovolené neplánuji. Jsem smířená se svým osudem, kdy odpočinkem je myšlena aktivní činnost. Výhodu to má. Vzhledem k tomu, že očekávám vždy to nejhorší, ledasco mě mile překvapí.
Třeba užovka ve stanu.