Ranní šílenství a zvrat
Je ráno a mně se vůbec nechce vstávat z postele, jako na potvoru mám opět zpoždění, spěchám do práce každý den a fakt, že příjdu zase o hodinu později mě nikterak nevzrušuje. Inu vstanu a kráčím do kuchyně udělat si čaj, je tam hrozný svinec, na lince jsou kousky chleba, po zemi se válí zbytky od oběda. Znechuceně jsem si uvědomil, že jsem opravdové prase.
Nějak jsem se prodral mezi tím vším, roztáhl jsem závěsy a z okna vidím svoje nablýskané volvo, pochvaluji si, jak je dnes krásný den, sice jsem zaspal, ale pořádně naštvu svého kámoše, který bude jen tiše závidět, jaký mám bourák.
Mám stále málo času, ale na snídani si udělám čas vždycky, klienti počkají a já budu předstírat, že jsem se vztekal v zácpě kouřících aut. Únavou si promnu vlasy, pojednou mi začne cosi stékat po prstech. Co to jen může být? Sundám si tekutou věc ze dlaně a rozpoznávám po čichu že jde o salámovou paštiku z minulého týdne. Odporný smrad mě dostal do kolen. Chystal jsem si pustit sprchu, ale v mém geniálním nápadě mi zabránil neznámý člověk z ulice.
Řval na mě nějaké blbosti a poté co jsem na něj ukázal prostředníček mi roztřískal auto dřevěnou palicí. To jsem už opravdu nevydržel, ruce od paštiky mi ani nepřipadly tak špinavé na to, abych si s nima hrůzou vytřel obličej. Jdu se tedy osprchovat horkou vodou, snad se z toho dostanu.
Ve sprše poté brečím a buším do pračky, jako ten blbec do mého auta. Marně pak hledám ještě nahý bačkory, zbyly tu jen piškoty po mé ségře, tak teď už budu opravdu vypadat jak opravdový idiot.
Když jsem se konečně uklidnil, spocený jsem na sebe naskládal nějaké oblečení, pustil jsem si televizi. Uklidněn a smířen se svým osudem jsem vzal do ruky mobil a volal policii. Nahlásil jsem jim to a počkal až se to nějak vyřeší, slíbili, že přijedou. Měl jsem štěstí, mám tam jednoho kámoše a ten mi snad vyhoví. Jak jsem se tak koukal na tu telku, tak jsem měl těch reklam opravdu dost. Po reklamě na salámovou paštiku, jsem se dostal až k baletním piškotům a nakonec to završilo nové volvo, respektive nový model, můj model. Taková prohibice!!! Asi půlhodinu jsem řval sprostá slova a lámal si prostředníček, kdybych byl klidný, ten blázen by to třebas neudělal. Z ticha bytu se pojednou ozval cink, moje uši zbystřily a s radostí jsem šel otevřít dveře. Ve dveřích stála policie a můj kámoš. ,, Tak copak Romane?'' ,,Problém s autem?''
,,Jo, velkej". A copak? Nějakej blázen mi rozbil auto. A viděl si mu do tváře? Ani ne, proč? ,, Možná, že to byla tvoje manželka, včera jak jsme pařili, tak tě viděla s mojí sestrou. Né, zakřičel jsem, to snad ne, to jsem v loji. Chtěl by si zažít kámo něco takovýho? Řekl jsem mu, záhy jsem však odpověsěl i za něj, já vím to nechceš.