Pak, potom ...
Někteří lidé celý život míří k nějakým horizontům. A sotva na nich stanou, hledají nové. Jako by rozbalili balíček převázaný barevnou stuhou a nenašli v něm nic. Prázdno. Jako děti, které láká na obloze duha. Přitahuje je a vábí. I to místo, odkud vychází. A chtějí se rozběhnout. A být tam dřív, než duha pohasne. Stanout tam, odkud se line to kouzelné pohádkové světlo. A odtamtud se podívat dál. Do země za duhou. A když vidí duhu z okna vlaku a jedou jejím směrem, žasnou nad tím, že před nimi stále utíká. Nedosažitelná, prchavá a krásná. A pak se rozplyne.