Iris
Jako malá jsem se ráda dívala přes takové kolečko z barevných sklíček, co nám viselo na okně a smála se červené obloze, nebo modré trávě. Taky jsem ráda trávila čas s nejlepší kamarádkou… většinou někde venku a něčemu se nehorázně smějící. Byly jsme jako sestry a říkaly si každé tajemství. Krom jednoho, mého, které se nesměla dozvědět.
„Ale proč bych jí to vlastně nemohla říct?“
Pokrčila rameny.
Zanedlouho jí umřel nevlastní otec a odstěhovala se někam pryč.. Tak se zhroutily mé sny o duze – a lidi vlastně vůbec neznám.
Jo, to tajemství – hloupé a plné „asi,“ ale přece jen bylo -