Přátelé, kamarádi
Franta se cítil trochu nejistý tváří v tvář Honzíkovi a Božce. Byl sám proti přesile. Nic proti, Božka je docela hezká ženská, ale je to s prominutím kráva nafoukaná. Honzík sám o sobě je učenec, dnes bychom mohli říct intelektuál, jenže co si počít, když sparingpartner do seriózní diskuze to není. Franta zkrabatil tvář. Kdyby aspoň dorazil Kája, ten by tu disproporci vyrovnal. Upletl by košík, Božku s Honzíkem by do něj strčil a shodil ze svého mostu do Vltavy. Zbyli by sami a mohli by pokecat. Franta si povzdechl. Tahle společnost mu šla na nervy, protože se vídali téměř denně. Neměli si vlastně co říct a Franta měl v jejich přítomnosti pocit nedocenění. Jistě, jednu dobu byl považován za otce národa, ale to bylo strašně málo ve srovnání s oduševnělou tváří Božky, navíc o pár let mladší než on sám. Jak nenáviděl její shovívavý pohled, který na něj upírala v okamžicích, kdy si myslela, že ji nevidí. Jenže on vidí. Jako právě teď.
(Ty vole, co děláš? Ty už jdeš? )
S nechutí se rozhlédl. Tak málo místa!!! Připadal si jako kosmonaut uzavřený ve vesmírné lodi, jako matematik ve společnosti historiků, jako psychiatr mezi blázny. Poslední myšlenku mu mimoděk potvrdil Honza, rozmlouvající se svými duchovními rádci. Jeho silný hlas se nesl prostorem a Franta si jednu chvíli připadal jako poutník v labyrintu, u kterého někdo zapomněl nainstalovat šipku „VÝCHOD“. Nevydržím to.
NEVYDRŽÍM TO!!!!
„Ticho!!!“ zařval a zlostně potřásl hlavou.
Honza ztichl a udiveně si ho prohlédl. „Co se děje, pane kolego?“ Jeho hnědé oči připomínaly z těsné blízkosti medicinbaly. Ve Frantově společnosti se necítil zrovna nejlépe
„Nejsem žádný váš pan kolega, pane,“ Franta si dal záležet, aby slovo PANE zaznělo s veškerým pohrdáním, které cítil. Pohled mu zalétl k Božce. Už zase se tváří jako ta největší kráva na světě. Ten blahosklonný pohled „Jen si chlapci hrajte“ ho vytáčel k nepříčetnosti.
„Nech toho,“ okřikl ji hystericky. Začínalo mu hrabat. Božka nadula tváře. „Hrubiáne,“ vyprskla a otočila se k Honzovi. „Ty to strpíš? TO se mě ani nezastaneš? Takhle se jedná s dámou?“ Honza byl zmaten. Díval se nerozhodně z jednoho na druhého. Cítil, jak se ho zmocňuje migréna. Sedí mu za krkem a tahá ho za vlasy. Jako cvičená opice. A Boženčina hysterie mu na klidu nepřidávala. „Františku, copak…,“ pronesl rozpačitě.
„Mlč, mlč. S váma se nedá normálně mluvit, to já….“ Frantovi na krku naběhly mohutné pletence žil. Ajajaj, pomyslel si Honza. A je to tady, teď nás čeká jeden z vlasteneckých sáhodlouhých projevů o tom, jak se Franta zasloužil o český národ, jak je vyrval z područí německých Pepíků a jak jej povznesl k hvězdným výšinám. Honza se rozhodl, že si nebude dál kazit náladu. Relax. Nasadil si své antidepresivní růžové brýle a prostě a jednoduše vypnul. Myšlenky mu ulétly k Naardenu (Možná bych se tam mohl na stará kolena přestěhovat).
( Za chvíli mi to jede, nebudu čekat na tramku další hoďku. Fakt musím…)
S Frantou cloumala zlost. Božena se urazila a Honza ho očividně neposlouchal, hippísák jeden. Chci pryč. Pryč. PRYČ.
Ostré světlo mu zalilo tvář. Božka překvapeně zamrkala. Oba dva pocítili dychtivost, napětí a očekávání. Třeba to dneska vyjde, třeba právě dnes se dostanou pryč z téhle zatuchlé díry. Podívali se na sebe a v jejich pohledu se dalo číst jediné: ať jsem to já. Prosím, ať jsem to já.
(Zaplatím)
Franta cítil, jak se ho dotýkají štíhlé prsty s modře nalakovanými nehty. Ten pocit se blížil absolutní extázi.
JAAAAAAAAAAA
Cítil radost a doufal, že je to definitivní.
Bylo.
Chvíli mu trvalo, než se rozkoukal. Ze stínu na něj zamrkaly něčí oči. Schované za cvikrem. Františkovo srdce zaplesalo.
„Tě pic,“ řekl Tomík.
František se s úlevou rozesmál. Konečně dobrá společnost.
Konečně jsme tu sami. Božka s Honzíkem si hlasitě oddychli a pak se na sebe usmáli.
„Co s načatým večerem,“ zeptal se Honzík a odložil své brýle.
„Věděla bych..,“ Božka se koketně usmála, rozpustila si vlasy a povolila korzet.
„Hm,“ zabručel Honzík a s korzetem jí pomohl.
(Doprdele, mi to ujelo. Při pohledu na jízdní řád ji dostihla nemilosrdná realita. C´est la vie povzdechla si a vydala se vstříc ostravské noci.)