SMS romance
1.
Po patnácti letech od naší oficiální výměny prstýnků a polibků jsem přesvědčen, že existuje jen jedno místo, které lásce svědčí ještě méně, než mizerné manželství. Myslím na díru v zemi, zhruba metr a půl hlubokou a na jejím dně ležící podlouhlou, většinou černou dřevěnou bednu. Láska v rakvi sice nekvete, prostředí uvnitř ale nabízí příjemnou vůni dřeva, nakypřené zeminy i další výhody. Všechno, co o místě posledního odpočinku vím, totiž nasvědčuje tomu, že uvnitř vládne harmonie a božský klid.
Pod dřeveným poklopem a nánosem hlíny by mě zcela jistě nepotkal žádný dotaz na čas návratu domů, natož výčitka kvůli obleku poskvrněnému dřevěným hnilobným prachem. A navíc by bylo jisté, že manželčin otravný telefonát, který bude jednou velmi pravděpodobně předcházet mému infarktu, byl náš vůbec poslední vzájemný rozhovor.
Zatím žiji ve světě nad poklopem.
„Nevím, proč se vždycky tak naštveš, když si jen trochu dovolím kritizovat?“ ozval se z telefonního sluchátka důvěrně známý hlas. Žena chce řešit naši včerejší hádku ohledně její nemožné tchýně, tedy mojí matky.
Jen na vysvětlenou, proč budu k dalšímu rozvoji debaty poměrně nevstřícný. Je právě 10:30, jsem v práci, zrovna se nenudím a za naše společná léta jde o hádku již přibližně deseti tisící. A ne úplně nepodstatná je i skutečnost, že blízko mě stojí dvě celkem pohledné kolegyně.
„Jasně, chápu, takže večer ano? Nezlob se, mám tady teď toho hodně.“
„Dělej jak myslíš. Ale nejlepší by stejně bylo, kdyby jsi jí to vysvětlil sám.“
Kamile s Vlaďkou má předchozí velmi krátká a nevrle pronesená replika neušla a zřejmě je i pobavila (ženy – kolegyně vždy zbystří, když muž – jejich kolega hovoří se svojí manželkou, což z tónu jeho hlasu samozřejmě okamžitě a neomylně poznají). Podíval jsem se proto na ně pohledem, který naštěstí pochopily a na zbytek hovoru se vzdálily.
Zatímco naše firemní krásky se mými telefonáty, ze kterých je poznat, že s ženou už nějaký ten pátek neprožíváme právě líbánky, baví, já se k jejich humoru nějak ne a ne dobrat. Naštěstí však lidstvo dostalo jako skvělý dar stárnutí a únavu. A s přibýváním vrásek a neúprosným zvětšování plochy mého čela jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Naštěstí čím méně se v myšlenkách cíleně a úspěšně snažím zabývat naším nesouladem (a přiznávám, že nejen tím, ale vlastně vším, co se mé ženy týká), věnuji ve svých představách a fantazii stále více prostoru a pozornosti těm zhruba třem miliardám žen, které mě obklopují. Množstvom k jednej, říkával vždycky můj kamarád z vojny, čatár absolvent Laco Molnár, vysoký, černovlasý a velmi pohledný, tehdy mladý muž atletické postavy (dnes je nám oběma přes čtyřicet a na mládí už hledíme z větší dálky než na stáří), když se zpravidla nad ránem vracel ze svých, pro nás ostatní až neuvěřitelně sexuálně úspěšných vycházek. A já nyní toužím, zatím skutečně jen toužím, když už jsem zcela zbrkle začal přesně z druhého konce, tedy jednou ženou, která se hned stala mou manželkou, po vývoji opačném. Sním o jakémsi zpětném chodu svého sexuálního života.
Jenže včera jsem opět selhal a místo, abych se zabýval alespoň pozorováním těch krásných a přitažlivých mladých žen, se kterými jiní muži jistě řeší všechno možné, ale rozhodně ne tchýně, chybné nákupy či skvrny na ubruse, vstoupil jsem opět na malichernou a nedůstojnou půdu manželských půtek. Ale teď, stále ještě s telefonním sluchátkem v ruce, jsem už dokázal svoji zlost ovládnout.
„Dobře, já mámě zavolám a zkusím to s ní domluvit. Zařídím to, jak si přeješ, ano?“
„To říkáš teď a už večer budeš naštvanej. Takhle to nechci Marku.“
„Víš co, já teď nemám na tyhle diskuze čas, čekají tady na mě lidi, nech to na mě, já to nějak zvládnu.“
„Víš, jak to dopadlo minule,“
„Jasně, neboj, zatím čau.“
“Čau. Ale neříkej babičce, že to tak chci já.
“Jasně, přišel jsem na to sám.“
„Tak díky, ahoj.“
„Čau, čau.“
S úlevou jsem poté položil sluchátko a téměř okamžitě, v souladu se svojí dlouhodobou strategií, pustil celou záležitost z hlavy. Následovala série rutinních pracovních rozhovorů a telefonátů, ze které mě vyrušilo až zapípání mobilu. Bože! Zase žena. Zpráva.
„Mrzi me, ze jsme se včera pohadali. Promin, ale když ty me vzdycky nastves, jak ti je vsechno jedno. Kdy vecer dorazis?“
„Ok. Prijdu asi v sedm,“ vyťukal jsem beze stopy dojetí na displeji. S odesláním zprávy jsem však ještě chvíli váhal. Veškerou moji pozornost totiž na chvíli uchvátil průhled dveřmi do vedlejší místnosti, kde sekretářka právě chystala na konferenční stůl materiály k poradě. Její excelentní nohy i zadeček, má v oblibě velmi vkusné sukně těsně nad kolena, které jsou nakonec o mnoho rafinovanější než přímočaré minisukně, při náklonu přes stůl přitáhly moji pozornost a umožnily mi orientovat mysl žádoucím směrem.
Ženino číslo jsem nakonec vyhledal. Ale až ve chvíli, kdy pohyb ve vedlejší místnosti ustal. Zprávu jsem odesílal zhruba ve chvíli, kdy Jitka z místnosti pro porady vycházela. I zepředu stojí za pohled, což samozřejmě dobře ví, a já neodolal a v průběhu manipulace s mobilem jí, k její spokojenosti, jeden špatně skrývaný, silně obdivný věnoval. Má opravdu krásné držení těla a chůzi, při níž se vlní v bocích přesně tak, aby muže přivedla k odmlčení se, hlubokému nádechu a podmračenému, velmi hlubokému zamyšlení. Kromě houpavého kroku jsem asi posté zaznamenal dráždivý protiklad decentního, avšak velmi svůdného rozparku a jejích oblíbených, poměrně usedlých světlých blůzek (tentokrát sněhově bílá, takže lépe než jindy prosvítala její krajková podprsenka), které však dávají velmi široký prostor fantazii.
Když Jitka zmizela ve vedlejší kanceláři a já měl celé odmlčení, hluboký nádech i podmračené zamyšlení za sebou (celá fáze se u mě neustále prodlužuje), podíval jsem se znovu na mobil. Ajajaj. Místo Odeslat jsem snad musel omylem zmáčknout Smazat. Na displeji totiž stále svítí ženino číslo, avšak pouze jeho torzo, bez několika posledních čísel. Vyhledal jsem ho proto znovu ve svém poznámkovém bloku. V hlavě mi přitom proběhlo, jak by bylo příjemné, kdybych sérii známých číslic již nikdy dopisovat nemusel. Nakonec jsem číslo samozřejmě opravil a zprávu konečně odeslal. Celá záležitost mě poté v souladu s již představenou dlouhodobou strategií mého budoucího sexuálního života opět úplně opustila.
Vrátil jsem se proto k práci. Přemýšlel jsem, jak by Jitka, sedmadvacetiletá špinavá blondýna s dokonalým tělem a nijak hezkou, ale přitom ani odpudivou tváří, odpověděla na můj pokus o sblížení.
Bohužel jako vždy v podobných případech vůbec netuším, jak si stojím.
Občas po mě sice hodí pohledem, který by snad dával nějaké šance, což mi samozřejmě po jistou dobu zvedalo sebevědomí, po čase jsem si ale všiml, že Jitka se takhle kromě mně dívá i na minimálně další dva kolegy. Možná si jen tak sama pro sebe vypsala výběrové řízení, do kterého byla k předložení nabídky vyzvána jen úzká skupinka zájemců. Kritériem úspěchu tentokrát zřejmě nebude ani cena, ani náklady. Možná, že soutěž dokonce proběhne podle férových pravidel a vítěz výjimečně není dopředu znám. Zcela nezvykle jde jen o čas. Kdo si o zakázku řekne první, vyhraje.
Kéž by to bylo tak snadné. Jenže já jsem Jitčin nadřízený a vlastně vůbec nevím, jestli nejsem jejími milými a trochu delšími pohledy než je v normě vybídnut jen proto. Co když na mě koulí své velké oči jen ze slušnosti? Říká si, je to šéf, musím se na něho dívat tak, aby si myslel, že se mi líbí. Možná bych jí měl někam pozvat jen ze slušnosti já. Je přece sekretářkou našeho oddělení už přes rok, možná na to čeká. Karel by to určitě udělal. Možná by šel ještě dál. Karel je můj dobrý známý, vlastně spíš kamarád, skoro padesátiletý učitel. Kdysi, když jsem ho ještě tak neznal, mě zaskočil, když vyprávěl, jak otevřeně nabídl své pětadvacetileté kolegyni, se kterou seděl rok sám v kabinetě, sex.
„Když je chlap s nějakou ženskou delší čas a není to zrovna příšera, je třeba o ní projevit alespoň fyzický zájem. Nejde ani tak o to uspět, což je samozřejmě případný bonus. Když to ale neuděláš, začne si o sobě myslet, že je divná. Anebo v horším případě, že jsi divný ty. Nabídneš jí proto sex vlastně jen tak. Ze slušnosti. Aby se neurazila,“ vysvětloval.
Tvrdil navíc, že i když se žena většinou naopak urazí a odmítne, je to jen naoko a vztahy obou se brzy opět napraví a dokonce ještě zlepší a utuží.
„Vzduch se pročistí od sexuálního dusna a oba jsou spokojeni. Ona má potvrzeno, že je atraktivní a on má čisté svědomí, že to alespoň zkusil a nic neprošvihnul,“ tvrdil.
Jsem ke Karlově teorii trochu skeptický. Jenže, i kdybych jí uvěřil, netuším, jak se sex ze slušnosti vlastně nabízí. Připadá mi absurdní říci třeba:
„Nezlob se, ale skutečně bych Tě nerad dál urážel svým trapně korektním nezájmem, který je samozřejmě jen zdánlivý. Pojďme si spolu zasouložit.“
Říci ženě o sex přímočaře není pro mne.
Nejsem zřejmě dostatečně slušný.
Navíc bych v případě, když už se odhodlám k činu, přeci jen raději uspěl. Upřednostnil bych proto raději klasický postup s pozvolným odkrýváním své motivace. Takže třeba pozvat jí někam na večeři. Jenže, co když odmítne? Pochybuji, že se tak atmosféra pročistí od sexuálního dusna. Vzrušovat mě bude stále a ještě se u toho budu cítit jako idiot. A co když neodmítne? O čem s ní budu hovořit? Vždycky jsem takové první křečovité intimnější kontakty se ženami nesnášel. Ty chvíle, kdy vás jen pozorují, do komunikace se nijak neženou a vy musíte být vtipný, duchaplný, pozorný a přitom mužný a celkově vůbec okouzlující a ta naproti vám může jen sedět a bez jakékoli aktivity chladně hodnotit a analyzovat, či jen tupě zírat.
Ani Jitčino přikývnutí k případnému pozvání na večeři by mě proto nijak šťastným neučinilo. Kdyby tak bylo možné mávnout kouzelným proutkem a ocitnout se s ní rovnou v posteli, anebo klidně ještě oblečení, ale aspoň v ložnici. Hlavně by mělo být jasno o co jde. Copak se nelze obejít bez otravného namlouvání, korespondence mailové či sms, předvádění, nabídek ze slušnosti či naopak čirého prasáctví? Ano, ideální by bylo jít rovnou na věc. Vždyť by se to mohlo líbit i jí, je přece vdaná, ušetřila by čas, energii, stihla nákupy i pedikúru.
Mé přemýšlení, bohužel však stále bez jasného rozhodnutí, plánu či závěru (jako vždy, když se moje myšlenky tímto směrem vydají), přerušilo pípnutí mobilu. Zpráva od neznámého čísla.
„Chces prijit v sedm, ja ale nevim, kdo jsi.“
Za chvíli mi došlo, co se stalo. Otevřel jsem si na mobilu číslo své ženy a porovnal jej s číslem zapsaným v bloku. V té rychlosti, s myšlenkami úplně jinde, jsem ženino číslo zadal s jednou chybou. Sms určenou manželce jsem proto zaslal někomu úplně jinému.
„Omlouvam se, zprava nepatrila vam,“ odpověděl jsem a znovu, tentokrát už pozorně, opravil v telefonu číslo mé manželky. K tomu, odeslat jí zprávu původně psanou pro ni, jsem se však už nedostal. Od neznámého čísla mi totiž ihned přišla odpověď, která na mě zapůsobila razantněji, než prázdná miska na Pavlovovy psy.
„Tak to je skoda, uz jsem si myslela, ze bude rande, tak nic. Mej se fajn.“
Nikdy by mě nenapadlo, že jedna jediná sms zpráva může přivodit muži středního věku takové vzrušení. Svlékl jsem sako, z ničeho nic mi začalo být neúnosné horko, a četl jsem si tu prostou sms jako v tranzu znovu a znovu. Až když můj srdeční rytmus po pár minutách klesl na bezpečnější frekvenci, začal jsem obsah zprávy věcně analyzovat. Je jasné, že je to žena a určitě mladá. Mej se, bude rande, bude to spíš hodně mladá holka, možná sedmnáct, nejvýš tak pětadvacet. A zdá se, že nikoho nemá, jinak by přece takhle nereagovala. A když je takhle úžasně mladá, to už, jak říká moje žena, pro nás čtyřicátníky ani nemusí být nějak zvlášť hezká.
Okamžitě jsem si začal svůj poměr s dvacetiletou dívkou živě představovat. Ležíme na modře povlečeném lůžku, zřejmě v nějaké garsonce (určitě má své bydlení). Hladím její tělo, krásné už jen tím, jak jemná je její pleť, představuji si její plná, voňavá a hebká ňadra, na která ani, co se týče jejich velikosti, nemám nějaké zvláštní požadavky. Vidím její ploché břicho s půvabným pupíkem, dojde mi, že vlastně teprve nedávno z něho byla odstřižena pupeční šňůra, přecházím na štíhlý, hluboce vykrojený pas nad klenutými boky a bílá stehna s jejich vnitřními stranami, potaženými kůží tak hladkou a tenkou, až se jí raději dotýkám jen velmi opatrně bříšky prstů. Míjím nápisy Fragile, nijak mě to nezarazí, nahé tělo takové dívky je přece vlastně jako křehký, vysoce ceněný a chráněný umělecký exponát. Jen občas je vystaveno v plné kráse, jen málokdo se jej může dotknout. Pak mi dojde, že já tentokrát vstupenku na vernisáž mám. Přisaji proto své rty na její krásné hýždě na jejich nejjemnějším místě a líbám je. Nevnímám nic než její vůni, chuť a postupuji výš a ještě výš…
Zřejmě jsem se do svých představ ponořil trochu hlouběji než jindy, protože Jitka, právě procházející kolem (snad poprvé jsem si jí málem nevšiml), se na mě velmi udiveně podívala. Probodnut jejím pohledem jsem se okamžitě probral a uvědomil si svoje vzrušení. Podobné stavy mi dosud uprostřed pracovního dne způsobovala převážně jen ona. S absurdním pocitem, že jsem Jitce vlastně tak trochu nevěrný, jsem se na ni provinile a zřejmě velmi přihlouple podíval. Jemně pokrčila rameny a odešla se složkou papírů v podpaží do vedlejší místnosti.
Vrátil jsem se k oné zprávě. Dosavadní závěry se mi i přes rychlý pokles tepové frekvence potvrdily. Tuhle dívku mi přihrál sám osud. Už se na mě nevydržel dívat, jak trpím, už mě nechtěl nechat dál ve spárech veškeré vášně ubíjející manželské nudy a přihrál mi mladou, svým způsobem určitě krásnou a zřejmě i osamělou a každému dobrodružství nakloněnou ženu. Navíc má určitě smysl pro konspiraci, jakožto nutný předpoklad podobného vztahu. Rozhodl jsem se proto, že jí ihned odepíšu a navrhnu schůzku. A nebudu nic předstírat. Jestliže žena takhle odepíše na sms, kterou dostala evidentně omylem, je na sexuální realitu globální společnosti 21. století určitě dobře připravená.
„Rande jeste klidne muze byt. Nevim ale, jestli by ti nevadil muj vek, je mi 40. Marek z Pardubic,“ odepsal jsem a oproti svému původnímu předsevzetí nakonec z prvotní informace přeci jen vynechal dvě děti a manželský svazek. Všechno má svůj čas.
Na odpověď jsem čekal jen pár chvil.
„Vek je vyborny, ale ja nejsem uplně sama. Dasa z Chlumce.“
Tak takhle je to. Ona není úplně sama, ale ráda by se trochu povyrazila. A ještě bydlí blízko. Moje nálada stoupla, nic lepšího jsem si přece nemohl přát.
„Ja taky nejsem uplne sam. Mam dve deti, ale když by o tom nikdo nevedel, mohlo by to byt mezi nama hezky i tak,“ odkryl jsem karty ve zřejmě nejdelší zprávě svého života.
Odpověď tentokrát rychle nepřišla. Ani za několik dalších minut. Díval jsem se na mobil snad každých deset vteřin, i když to bylo úplně zbytečné, protože jsem měl přístroj položený na stole asi metr od své hlavy.
Zprávy, po které jsem toužil, jsem se až do odchodu z kanceláře nedočkal. Ještě předtím, než jsem vypnul počítač a zvedl se ze židle, jsem proto raději poslal svoji odpověď znovu. Zprávy prý občas zabloudí, slyšel jsem od zkušenějších přátel. Vytoužené pípnutí se ale ani po opětovném odeslání neozvalo. Mobil zůstal tichý i po celou dobu mé cesty domů.
Před vložením klíče do zámku dveří svého bytu jsem dal telefon pro jistotu na potichu. Sms dostávám totiž zřídkakdy a manželka se mě téměř vždy ptá od koho a co mi napsal (mě však přitom jiná žena než ona snad ještě nikdy žádnou zprávu neposlala). Někdy dokonce můj mobil sama bere do ruky a zprávu drze otevírá, z čehož jsem byl nervózní i ve chvílích, kdy to pro mě vlastně žádné nebezpečí nepředstavovalo. Natož nyní.
Poté, co jsem si za dveřmi sundal boty a kabát, mi trochu předčasně plně došlo, na jak tenký led vstupuji. Předsíní proto procházím po špičkách, jakoby se její panelová podlaha mohla prolomit. Užívám si vlastně už nyní. Ani částečné zklamání, že mi stále nepřišla odpověď, nijak nepotlačilo vzrušení z lechtivého dobrodružství, kterému se vrhám vstříc. Stále totiž věřím, že tentokrát už mě zážitky, po kterých léta toužím, neminou.
2.
Nebýt mého pečlivě skrývaného napětí a častých kradmých pohledů na mobil, proběhl by náš rodinný večer stejně opakovatelně a nezapamatovatelně jako tisíce předešlých a zřejmě i minimálně stejný počet budoucích. Nervozita tentokrát panovala kvůli Pavlíkově trojce z češtiny (trochu jsem si oddechl, vždy je lepší, když nezavdám příčinu sám). Psal právě pod dohledem své matky a tím pádem i v poněkud vypjatější atmosféře, než bylo nutné, domácí úkol. Ženin zvučný vokál, vyznačující se v takových případech několikanásobně vyšší hlasitostí než stanovují pro obytnou zástavbu hygienické limity, zněl tentokrát z dětského pokoje. Centrum neklidu jsem proto jen rychle a trochu nezvykle vřele pozdravil a snažil se najít, stále ještě našlapujíce na špičky, co nejvzdálenější kout bytu (což je v panelákovém tři plus jedna o 60 metrech čtverečních trochu problém), kde jsem si začal hrát s Bárou.
Následovaly televizní zprávy, k večeři dva chleby s máslem, šunkou a rajčaty, poté skvělých asi dvacet vteřin klidu a trávení, načež přišla řada na mytí dětí a jejich ukládání k spánku. Čas utěšeně ubíhal, takže když jsem Báře dočetl velmi podivnou pohádku na dobrou noc, bylo po deváté.
Byla o jakémsi kocourovi, který byl líný a své kočičce nepomáhal, kočička ho opustila a on potom zůstal sám a kdoví proč si musel začít sám vařit a nesmyslně často uklízet.
Na moje dítě zřejmě pohádka působila tak, jak osvícená autorka zamýšlela. Všem neuklízejícím kocourkům se jistě bude vyhýbat a i kdyby náhodou nějakému zdánlivě charismatickému naletěla, jistě jej včas opustí. Já však odvrženému kocourovi tiše záviděl.
Jenže paradoxně poté, co se mi zhruba kolem půl desáté podařilo děti uložit, jsem už po zprávě od Dáši ani netoužil. Vůbec ne proto, jak by si některé sentimentálnější povahy mohly myslet, že by mě snad dětské úsměvy, jejich hebkost, vůně a polibky na dobrou noc mohly obměkčit a přivést k uvědomění, jak jsem špatný a ukázat mi cestu zpět k manželské věrnosti. Moje frustrace přicházela z přesně opačné strany. Při podobných slabošských úvahách, které připouštím, mě samozřejmě také napadaly, jsem si totiž s hrůzou uvědomil, že vlastně věrným manželem ještě stále jsem. A jistotu, že se to změní, žádnou nemám.
Byl jsem v té chvíli rád, že mi žádná zpráva nepřichází, z daleko přízemnějšího důvodu. Stále jsem neměl vymyšleno, co bych řekl ženě v případě, že by zjistila, že mi ve zcela nezvyklou večerní či noční dobu přišla zpráva. Jsem totiž tak neschopný, že jsem jí kvůli jiné ženě ještě nikdy nelhal (samozřejmě někdy ano, ale vlastně úplně zbytečně, protože šlo jen o nevinné lži typu bagatelizace fyzické přitažlivosti či dispozic mých kolegyň) a premiéry jsem se obával. Vymýšlení věrohodné výmluvy mě nakonec provázelo téměř celý zbytek večera, jehož první část vyplnila debata o jakémsi už zmiňovaném nesmyslu, který jsem měl vyřešit se svou matkou a dosud samozřejmě nevyřešil. Řekl jsem ale, že je vše zařízeno, čímž jsem doufal, že otevírám dostatečný prostor k harmonickému mlčení a předstírání sledování jakési detektivky, které jinak nesnáším . Jenže harmonické mlčení zřejmě potřebuje daleko víc místa, než umím vytvořit.
„A co bylo dnes v práci?“ zeptala se žena.
„Nic zajímavýho,“ odpověděl jsem po pravdě (nebudu jí přece vyprávět o Jitce, její chůzi a podprsence).
„A co sekretářka?“
„Co jako sekretářka?“
„Je dobrá?“
„Jak dobrá?“
„No tak. Jestli dobře pracuje?“
„Jsi se ptala už minule. Je dobrá, snaží se. Docela šikovná.“
„Aha. Šikovná. Hm.“
„Ale prosím tě. Buď v klidu, není pěkná.“
„Minule jsi říkal, že má docela pěkný nohy a zadek.“
„Ani ne. Nemá žádnej šmrnc, buď v klidu.“
„Asi se tam na ni budu muset jít podívat.“
„Klidně přijď, představím tě. Můžete konzultovat křivku sexuálního úpadku mužů středního věku.“
„Ona má taky někoho staršího?“
„Jak to myslíš staršího?“
„Jsi říkal, že je mladá.“
„Mladá je a ten její je stejně starý.“
„No tak proč by si měla stěžovat na muže středního věku?“
„Podle tebe přece čeká, že se o ni pokusím.“
„Nech toho,“ zamračila se žena.
„Ty se na ni pořád ptáš. Já na ni kašlu,“ prohlásil jsem vlastně už skoro pravdivě. „Nechceš se radši chvíli dívat? Vůbec nic z toho filmu nemáme,“ snažil jsem se taktně ukončit rozhovor, který mě příliš netěšil.
Žena, které i při domácím tlachání unikne z děje detektivky méně než mě při nejvyšším soustředění, však můj únikový manévr prohlédla.
„Zabil ho ten malej tlustej s knírem, já to sleduju, neboj. Ale tebe přece detektivky nebaví? Tě zas otravuju?“
„Ne ne. Náhodou tahle mi přijde docela dobrá.“
„Ale vždyť vůbec nevíš, o co jde.“
„Vím. Udělal to ten sympatickej frajírek v baloňáku, jedinej není podezřelej, takže to bude on,“ prohlásil jsem otráveně. Zapomněl jsem totiž, že mě tenhle krimi film vlastně má bavit.
„To je detektiv.“
„Vida. Zřejmě trochu avantgardní kus.“
„Ale Marku,“ usmála se žena.
Samozřejmě jsem věděl, že týpek v baloňáku je detektiv, stejně jako žena věděla, že dělám blba jen pro pobavení.
Jenže jsem se moc nebavil.
„Jdu si číst,“ zahlásil jsem, vstal a šel si do ledničky pro lahvové pivo.
„Proč chodíš po špičkách?“ zeptala se žena, když jsem s otevřeným lahváčem mířil do ložnice.
„Nechci probudit děti, snad jasný, ne?“ odpověděl jsem nevrle, vzal sebou knížku, mobil a rychle zavřel dveře.
Na čtení jsem však neměl ani pomyšlení. S rozevřenou knížkou jsem prošel přijaté zprávy a novou nenašel. Vleže, převlečen do pyžama a pomalu usrkávající pivo jsem přemýšlel, proč mi Dáša neodepsala. Nejpravděpodobnější variantu, totiž, že si nakonec vše rozmyslela a neozve se mi už nikdy, jsem odmítal. Nějakým způsobem jsem si byl jistý, že tentokrát mě něco neobvyklého nemine.
Představoval jsem si raději, jak asi Dáša vypadá a snil o naší první schůzce. Připomnělo mi to dobu, kdy mi bylo čtrnáct a nešťastně jsem se zamiloval do dívky o rok starší. Hnědovlasé, s milým kulatým obličejem se slovanskými rysy, německým jménem a krásným úsměvem.
Dáša vypadala jako ona, když o pár let zestárla. Konečně jsem ji mohl obejmout. Byla bezmocná a chvěla se rozrušením přesně tak, jak o tom my muži sníme. Tisknul jsem ji proto k sobě spíš jako ochránce, než jako milenec. Ležela zády ke mně, kolena u brady, stočená jak kočka a já ji zakrýval celým svým tělem. Používal jsem roky opomíjená slova a cítil k ní i trochu toho zvláštního typu lásky, který zažívají jen otcové s dcerami a starší muži s mladými milenkami.
Žena naštěstí přišla, až když jsem spal. I když určitě věděla, že jsem si nevyčistil zuby, neprobudila mě. Kdybych to tušil a byl toho schopen, byl bych jí za to vděčný.
3.
Od té doby, co Jitka nastoupila do firmy, se ještě nikdy nestalo, abych si nevšiml a nezapamatoval, co měla přes den na sobě. V onu středu kdesi uprostřed podzimu stejně hnusného jako všechny podzimy předchozí i následující mě však zajímalo jediné. Display mého mobilního telefonu, kde se měla objevit zpráva od ženy, jejíž číslo jsem si již rafinovaně uložil pod jménem Novotny (jeden z našich klíčových partnerů, jeho číslo jsem však měl zapsáno jako Novotny1). Ráno, ihned poté, co žena opustila byt, jsem totiž Dáše okamžitě napsal další zprávu.
„Ozvi se prosim, chybis mi. Uz dlouho. Marek.“
Proč si dala Dáša s odpovědí tolik načas mě přestalo trápit přesně v 10:47, kdy mobil slibně zapípal a na displeji se objevilo ono jméno, které by mě ještě předevčírem napadlo jako poslední možné synonymum pro erotiku… Novotny.
Při stisknutí tlačítka s pokynem Otevřít zprávu, se mi prsty třásly víc, než při čtení výroční zprávy na posledním firemním vánočním večírku. Nejsem trémista, ale vedle mne, či spíše pode mnou, já při čtení stál, tehdy seděla Jitka v šatech s typem výstřihu, který umí muže přivést k zoufalství. A já měl přednášet o růstu odbytu vysokozdvižných vozíků.
Naštěstí při čtení téhle sms jsem byl sám.
„Hezky by to mohlo byt. Jako sen. Jenomze když se splni, uz tak pekny neni,“ četl jsem na display.
Co ta slova znamenají, mi nebylo jasné. Jenže všechny pochyby a rozpaky, které ve mně její trochu tajemná a určitě dvojznačná zpráva vyvolala, přebila radost, že Dáša nakonec odepsala. Kdyby o TOM aspoň neuvažovala, už by se přece neozvala, věřil jsem. A abych ji neodradil, rozhodl jsem se být ještě trochu opatrnější než včera a odpověděl, jako kdybych byl také romantik. Ani ona možná není tak romantická, jak se snaží dát najevo.
„Ale to me stejne nezabrani si snit. Kdo nesni, nezije,“ naťukal jsem a sám sebe tou kýčovitostí pobavil. Trochou sentimentu nemůžeš u ženské nic zkazit, tvrdil ale vždycky Karel. Asi měl pravdu, odpověď dorazila obratem.
„A o cem vlastne snis?“
Popisovat mé poměrně barvité a velmi realistické sny a představy, natož ve formě sms, opravdu nešlo.
„Priznam se. O zenach. Ma mila se mi totiz jeste nezjevila,“ prozradil jsem slušnější půlku pravdy a vzpomněl si přitom na píseň Vlasty Redla a na verš, který mě vždycky trochu trapně, ale bohužel upřímně dojímal. Jak asi vypadáš má milá, že ses mi nikdy nezjevila, zpívá Redl v jedné ze svých pro mě nejsilnějších písní teskně a já s podobným pocitem a v hlavě znějícím krásně posmutnělým kytarovým sólem, kterým píseň vrcholí i končí, odeslal zprávu.
„Treba zjevila a ty jsi si ji nevsiml,“ odpověděla Dáša s velmi uspokojivou rychlostí.
„Mozna zjevila, ale to jsem byl moc mlady. Od te doby uz jsem se nezamiloval,“ poslal jsem zpět rychle a zvláštně spokojeně.
Byl jsem hlavně rád, že se naše debata vůbec rozvíjela a bylo mi skoro jedno, jakým směrem. Byla to přece po mnoha letech moje vůbec první komunikace se ženou, která byla jiná než manželská, pracovní či jen přátelská. A užíval jsem si ji. Ale ne dlouho.
„Už je tu Novotný, mám ho zatím posadit do zasedačky?“ uslyšel jsem z ničeho nic Jitčin hlas. Zmateně jsem se podíval do mého kalendáře, kde skutečně stálo černé na bílém:
11:30 – Novotný.
Až v té chvíli jsem si definitivně ujasnil, kdo vlastně přichází. Ten pravý Novotný. Tedy Novotny 1, který od nás kupuje skvělé švédské vysokozdvižné vozíky, náš nejlepší obchodní artikl. Novotný v drahém kovově modrém obleku, knírkem a Rolexkami na rukou. Novotný, který vždy voněl a přitom mu páchlo z úst. I kdyby však Novotný disponoval třeba i šarmem Micka Jaggera, nebylo by to nic platné. V té chvíli byla obchodní schůzka, jejímž obsahem, jak jsem si rychle vzpomněl, měla být domluva o úpravě podmínek poskytování servisu na prodané stroje, tím posledním, na co jsem měl chuť. Jenže co naplat.
„Promin, nemuzu ted kvuli praci psat, ale dnes se ještě ozvu. Muzu později i zavolat,“ napsal jsem rychle Dáše, zatímco Novotny 1 na mne snad vůbec poprvé musel čekat.
Debata s Novotným, kterému šlo samozřejmě o zlevnění našich služeb, což jsem věděl a byl k určitým ústupkům připraven, proběhla naštěstí celkem rychle. I přes skutečnost, že jediné, na čem mi opravdu záleželo a na co jsem myslel, byla Dášina odpověď, jsem byl díky létům obchodní praxe schopen dovést jednání rychle k uspokojujícímu konci. Novotny 1 ušetří, ale firma bude i tak na servisu vydělávat víc, než Novotny 1 tuší. Po velmi srdečném rozloučení (neexistuje nic upřímějšího, než obchodní partnerství) jsem se okamžitě vrhl na telefon. Jedna přijatá zpráva. Novotny.
„Taky jsem se uz nejaky cas nezamilovala. Laska asi prijde, az ji budeme nejmene cekat. At ti prace jde. Tesim se, az se ozves.“
Ještě v průběhu čtení zprávy se mi rozbušilo srdce. Zvláště poslední věta pro mě znamenala víc, než jen těch pět obyčejných slov, která se běžně píší na závěr dopisů, či zpráv. Příval tepla mě donutil k marné snaze svléknout si sako, které jsem si kvůli jednání s Novotným měl obléknout. Měl. Na sobě jsem ho ale nenašel. Po ohmatání a pohledu na holou košili jsem jen zakroutil hlavou.
„Těším se, až se zase ozveš,“ četl jsem znovu a ještě několikrát. Opustit očima display se mi nechtělo. To nemyslí jen tak, ona se opravdu těší. Tahle mladá, určitě pěkná ženská se na mě skutečně těší. Zaujal jsem ji. Je na mě zvědavá. Možná už po mě trochu touží. Jinak by to přece nepsala. Už je skoro moje, budu mít děvče, holku, budu jí psát. Jednou s ní půjdu na rande, budu jí líbat, mačkat, sahat na celé tělo, svlékat a zase líbat, běželo mi hlavou, zatímco jsem stál vedle židle, na které bylo moje sako.
„Jdu prave na obed, muzu zavolat,“ vyťukal jsem dychtivě a vyrazil ze dveří své kanceláře do sousední místnosti, ve které seděla Jitka.
„Jdu se najíst,“ zahlásil jsem tak ledabyle, jak jen to šlo. Jitku jsem ani nevnímal, což se však nedalo říci o ní. Nevěnoval jsem jí totiž už druhý den obvyklý pohled a úsměv, kterým jsem se dříve snažil neobratně neznačit něco, čeho jsem stejně nebyl schopen. Asi jí to zaujalo více, než všechna předchozí pomrkávání, zvednutá obočí a trapné úsměvy. Kdybych měl oči vzadu, viděl bych, jak na mne až do chvíle, než jsem zmizel na dalšími dveřmi, hledí se směsí údivu i zklamání.
Jenže já, což Jitka možná pomalu začínala chápat, jsem už byl pro ni ztracen.
Celou cestu na oběd jsem nemyslel na nic jiného než na Dášiny zprávy a napjatě čekal na odpověď. Jenže stále nic. Mobil nezapípal ani při polévce (moje oblíbená hovězí s celestýnskými nudlemi) a němý zůstal i během druhého jídla (bůček s knedlíky, ale celkem dietní).
Dáša mi odepsala, až když jsem se zase kolem druhé hodiny vrátil do kanceláře. V restauraci jsem mezitím už podruhé zjistil, že mi chybí sako a zejména peněženka v jeho náprsní kapse. Naštěstí mě znají, takže můžu zaplatit zítra.
Jitka na mne při příchodu pohlédla trochu mileji a možná i koketněji, než obvykle, na což jsem měsíce marně čekal, ale nyní bohužel zcela přehlédl.
„Nezlob se, ale mluvit s tebou ted nemuzu. Nespechej, i psat si je pekny,“ stálo v Dášině zprávě.
Najednou jsem nevěděl, jak dál. Trochu zklamaný jsem se věnoval přípravě na schůzku s dalším partnerem, která mě naštěstí čekala až zítra a přitom přemýšlel, proč se mnou Dáša nechce nebo nemůže mluvit. Tahle analýza ale nejdříve nevedla k žádnému povzbudivému závěru. Zprvu mě napadl pouze jeden věrohodný důvod. Chce si se mnou jen pohrávat, a bere celou naši korespondenci jen jako zábavu, dobrý vtip, o kterém může vyprávět kamarádkám, nebo se v horším případě společně, při vymýšlení esemesek, děvčata baví už nyní. Chvíli jsem se nechal představou skupinky mladých žen chichotajících se nad zprávami od čtyřicetiletého tragéda deprimovat. Ale ne. Není možné, abych byl takový smolař, Dáša asi má důvod. Třeba je s někým, před kým nemůže mluvit, třeba se obyčejně stydí, zřejmě jsem jí hovor nabídl příliš brzy. V té chvíli, s téměř znovunabytou sebedůvěrou i nadějí, jsem si uvědomil, že Dáša stále čeká na moji odpověď.
„Nevadi, pro me je fajn i tohle. Co vlastne delas?“ Nutkání zeptat se i na Dášin věk jsem nakonec potlačil.
„Jsem ucitelka, ale neboj, zadna stara panna, je mi 25.“
Pětadvacítka! No paráda! Zářil jsem zas jak malý kluk s čerstvě koupenou cukrovou vatou v ruce, navíc právě posazený do pouťové létající labutě. Můj odhad se potvrdil. Je to mládě. Kotě moje.
„Ja jsem obchodnik, ale nebavi me to. Ucis male deti, nebo na gymplu?“
„Loni prvnaky, letos uz mi zestarli. Proc nedelas neco jiného, kdyz te prace nebavi?“
Otázku proč vlastně dělám tuhle otravnou práci jsem si položil sám už asi tisíckrát. Kdysi jsem věřil, že když už jsem nenašel nic, co by mě bavilo, nebo k čemu bych měl výrazný talent, stojí aspoň za to zkusit zbohatnout. Vydělávat peníze, to byl účel, proč jsem do obchodu, který mi je vlastně protivný, šel. Asi jsem i uspěl, rodina si žije dobře, dětem můžu koupit všechno, co chtějí. A co chci vlastně já? A koho to zajímá?
„Vydelavat musim. Co mas nejradsi ty, co te nejvic bavi?“
„Me se libi ucit. Jinak mam rada sport, plavu, hraju tenis.“
No ne! Sportovkyně s vypracovaným tělem. I já sport přece miluju, zejména krasobrulení, ale mužské volné jízdy si klidně nechám ujít.
„Taky mam rad sport, nejvic kolo a turistiku. Třeba bysme spolu mohli nekam vyrazit,“ zamlčel jsem svoji jedinou skutečnou vášeň, která měla vztah ke sportu (zadečky krasobruslařek mě začaly spolehlivě upoutávat před televizor asi ve třinácti) a odvážil se k neurčitému návrhu.
„Jednou treba. Promin, ale ted se nejakou dobu neozvu. Vecer psat asi nemuzes?“
„Nemuzu, tak se mej hezky. Zítra napisu.“
„Pa zítra.“
„Pa“
Těmi dvěmi písmeny těsně před čtvrtou odpoledne ustala dosud nejerotičtější sms korespondence mého života. Smutná bilance. Ale už mně tolik netížila. Hlavně, že zítra jedeme dál.
4.
Domů jsem nakonec dorazil těsně po šesté hodině. Nebýt mého pečlivě skrývaného napětí a častých kradmých pohledů na mobil (zbytečných, ale nějak jsem si nemohl pomoci), proběhl by náš rodinný večer stejně opakovatelně a nezapamatovatelně jako tisíce jiných. Nervozita tentokrát panovala kvůli Bářině dvojce z počtů (trochu jsem si oddechl, vždy je lepší, když nezavdám příčinu sám). Jako většinou bylo centrum neklidu v dětském pokoji, který jsem proto jen rychle pozdravil a vzdálil se do obýváku, kde seděl Pavlík před puštěnou televizí.
„Co bylo ve škole?“
„Jo, dobrý.“
„Nějaká koule?
„Jasně tati, v klidu, propadám jen ze čtyř předmětů.“
„Radši říkej, že z devíti prospíváš.“
„Z desíti, z chování to mám dokonce mezi dvě a tři.“
Šikovný kluk. Po kom asi.
Pak přišly televizní zprávy a v jejich průběhu večeře (dva chleby s máslem, sýrem, šunkou a rajčaty). Těsně po půl osmé jsem se s určitým pocitem viny zvedl.
„Tak já půjdu.“
„Kam jdeš, tati?“ zeptala se mě k ženině spokojenosti Bára.
„Vždyť víš Baruško, že chodím každý úterý s Karlem na biliár.“
„Aha. A musíš i dneska tatínku?“
„Nemusím, ale chci. Ty přece taky chodíš po škole na kreslení a na tancování. A já mám zase kulečník.“
„A budete někdy mít besídku? Aby se na vás přišly podívat maminky a babičky?“
„To ne Baruško, my s Karlem už máme besídky pár let za sebou.“
„Ale někdy se na tatínka asi přijdu podívat sama, copak tam s Karlíkem provádějí, “ zapojila se do hovoru žena a významně se usmála.
„To klidně, Karlovi by jsi se líbila. Možná by k tobě byl slušný,“ usmál jsem se ze všech sil a raději nečekal na odpověď. „Fakt už musím, čau,“ mávnul jsem rychle ze dveří mezi obývákem a předsíní na všechny, oblékl koženou bundu, nazul boty a za pár vteřin už jsem si na chodbě u výtahu užíval prvních vteřin mírné svobody v mezích zákona.
První, co mě ještě před nastoupením do kabiny s hliníkovou cedulkou Transporta Chrudim napadlo, bylo poslat Dáše zprávu. Ještě, než jsem stačil sám sobě namítnout, že začínat s dopisováním ve chvíli, kdy mě čeká náročný kulečníkový zápas a dlouhé klábosení s Karlem, není právě nejvhodnější, moje prsty napsaly a odeslaly.
„Posilam pozdrav, jsem vecer venku, myslim na tebe.“
Až potom jsem zmáčkl i velké tlačítko s nulou a zatímco výtah se neomylně rozjel ihned, Dášina odpověď si dala na čas. Přišla až ve chvíli, kdy jsem byl jen pár set metrů od kulečníkové herny na okraji našeho sídliště, kde na mě Karel jistě trpělivě čekal.
„Myslela jsem, ze vecer nemuzes psat. Kde jsi?“
Nervózně jsem pohlédl na hodinky a zjistil, že mám už 15 minut zpoždění. To by se Karlovi nestalo. Jako již pár let rozvedený muž měl spoustu času, nikam nespěchal a byl proto všude, a v hospodě zejména, včas. Takže když bude muset ještě chvíli počkat nyní, nic se vlastně nestane. Zastavil jsem a bez dlouhého váhání odeslal odpověď, nebo spíš prosbu.
„Na ulici. Muzu zavolat. Hrozne rad bych te slysel.“
Uplynulo několik minut bez odezvy, během nichž jsem přemýšlel, zda moje další nabídka hovoru nepřišla příliš brzy po prvním odmítnutí. Ukázalo se, že asi ano.
„Promin, ale volat si zatim nemuzeme. Kam vlastne jdes?“
„Za kamaradem, na kulecnik a pivo, tak nic, ahoj,“ napsal jsem rychle a rozladěně, čehož jsem ale už několik desítek vteřin po odeslání zprávy začal litovat. Nakonec jsem ale zakroutil hlavou, sevřel rty a odhodlaně vykročil směrem k herně. Mobil mi zapípal, když jsem právě otevíral dveře.
„Tak se nezlob. Hezky se bav, pa,“ četl jsem a zároveň pokynutím ruky s mobilem zdravil Karla. Z místa, kde v zadní části většího ze dvou sálů herny pravidelně sedáváme, na mne s širokým úsměvem mával. Spěšně jsem prošel kolem několika stolů se zavěšenými šedými lampami, prořezávajícími kuželovitým světlem hustý cigaretový kouř. Všechno bylo jako vždy. Kolem tlumeně osvětlených tmavě zelených klasických kulečníkových stolů s nízko visícími světly stálo několik soustředěných hráčů. Jejich soupeři je pozorně sledovali. Všichni usazeni v nevkusných, ale celkem pohodlných křeslech a sedacích soupravách, které vypadaly, jakoby je majitel posbíral z obýváků nedalekých panelákových bytů. A ošoupaný plyš, potažený na mohutném, do jakési ozdobné spirály zatočeném opěradle, na které jsem po usednutí položil ruku stále ještě držící mobil, mi zase připomněl svatební dar od tchána, na kterém jsme si před chvílí s Pavlíkem tak hezky pohovořili.
Bylo dost depresivní, že všichni seděli na kusech nábytku, podobných mé sedací soupravě. S ženou jsme na ní počali minimálně jedno z našich dvou dětí, zhlédli stovky průměrných a desítky dobrých filmů, vyslechli či vyslovili spousty vzájemných poučení, kvanta výčitek a poté většinou neudrželi nervy na uzdě. Zažila a vyslechla leccos ta sedací souprava, díky jejíž bytelnosti žena alespoň ušetří, neboť ony dvě můj infarkt jistě přežijí.
Ten pitomý povědomý nábytek jsem vždycky přestal vnímat až po delším čase. A jen díky zvláštnímu světu biliáru a Karlově přítomnosti. Kouzlo hry a všeho, co se dělo kolem ní, bylo zprvu vlastně to jediné, co nás s Karlem spojovalo. Jenže během desítek večerů, množství sehraných partií a vypitých sklenek či půllitrů jsme zjistili, že to úplně stačí. Když dva chlapy něco společně baví, je velmi nepravděpodobné, že by si to nedokázali patřičně užít. I statistiky mapující místa, kde se muži nejčastěji potkávají s náhlou srdeční příhodou, které zatím zcela nepochopitelně neexistují, by jistě prokázaly, že hospody, herny a u sportovišť pak zejména tribuny, tvoří bezpečnou zónu (u šaten krasobruslařek to není tak jisté). A je proto od lékařské vědy velmi nezodpovědné, že zejména rizikovým skupinám mužů, nepředepíše v těchto lokalitách pravidelný preventivní pobyt.
„Čau. Tě Marta nechtěla pustit, ne?“
„Znáš to, vždycky nějaký kecy, promiň,“ omlouval jsem svůj pozdní příchod ohranou a přitom mezi muži vždy velmi věrohodně znějící lží.
„Naštěstí neznám. Ale něco si ještě pamatuju.“
„Začneš ty? Do stovky nebo do dvou set?“
„Stačí stovka. Když bude chuť, můžeme dát odvetu.“
„Tak začni, já si zatím objednám,“ zvedl jsem se, popošel k baru a řekl číšníkovi o jedno pivo (dobře natočené a ošetřené mimořádně lahodné z místního pivovaru).
Vše bylo jako jindy. Usměvavý Karel rutinovaně sbíral jeden bod za druhým a svoji první šňůru zakončil dokonce desítkou. Dokázal lehce líznout všechny tři koule, přestože první dvě stály téměř v zákrytu a třetí málem v pravém úhlu od jejich spojnice. Majstrštyk.
Skoro jako jindy. Moje soustředění na hru, kterým jsem byl někdy schopný čelit Karlově technické převaze, bylo o poznání slabší, takže jsem na poprvé nasbíral jen dva body a šel si s tágem sednout. Navíc mobil, který jsem vždy dával na potichu a přestával sledovat už s prvním šťouchem, tentokrát ležel na stole. Věděl jsem, že jej stejně nevydržím občas nezkontrolovat a nechtěl jsem jej pokaždé vytahovat, aby si Karel, který několik dalších výměn pokračoval v duchu první série, něčeho nevšiml.
„Pojď,“ ukázal na mě po svém možná prvním opravdu nepovedeném šťouchu včera.
„Kolik jsi uhrál?“
„Jen pět.“
Na číselném ukazateli Karlova skóre stálo v tu chvíli celkem už 67, na mém pouze 24.
„Nedáme pauzu? Chvíli jen posedíme ne?“ zažádal jsem o oddechový čas.
Karel se na mě s převahou podíval, kývl a dlouze a s velkou chutí se napil svého piva.
„Ten náš Perštejn je čím dál lepší. Když je dobře natočenej, můžou se jít všechny ty Gambrinusy vylejt do kanálu.“
Karel je pivní znalec. Teorie o úpadku velkých značek a kvalitě malých pivovarů byla jeho oblíbenou. Teď zřejmě přijdou na řadu stížnosti na oxid uhličitý a chvála starého dobrého tlačení piva vzduchem.
„Četl jsem nedávno článek o Nicku Caveovi. Prej mu vůbec nevadí, jak stárne. Nejsem žádnej Jagger, abych běhal v adidaskách po parku a snažil se vypadat pořád na čtyřicet, říkal. Stárne prej rád, protože ho to obohacuje, vidí, co dřív neviděl.“
Hlubokou úvahu na téma stáří jsem teda nečekal. Podíval jsem se na Karla trochu nechápavě.
„Ale je to pravda, člověka dneska dojme, čemu se dřív smál, ocení, čeho si nevšiml. Všiml jsi si jako mladej kluk třeba toho nádhernýho podzimního slunce? Těžko. Přitom je úplně jiný než v létě. Všechno zaleje zvláštní barva, jinak rozsvítí stromy i trávu, všechno chytne kouzelnej odstín.“
Pokýval jsem, ale stále trochu nerozuměl tomu, co Karla najednou, uprostřed zakouřené, ponuré herny přivedlo k těmhle úvahám. Když už jsme ale začali a uhnuli od Karlova oblíbeného pivního tématu ke stáří, musel jsem uznat, že něco pravdy na tom Caveovi je.
„Tak jasně, asi nemá cenu se tím stárnutím nechat nějak moc deprimovat,“ řekl jsem ne příliš objevně.
Karel se díval stranou a chvíli mlčel. Potom ale pomalu a významně pozvedl půllitr do výše své hlavy.
„No, chtěl jsem tím vlastně jen říct, že jako mlaďas jsem taky některý věci …,“ zarazil se uprostřed věty, aby obdivně pohlédl na pivní pěnu, nechávající na stěně sklenice po každém napití zcela předpisově bělavou, jasně zřetelnou kružnici „…hledal jinde a ony na mne přitom čekaly léta doma. V pivovaru pár set metrů od domu,“ rozesmál se.
Takhle jsem měl Karla rád. Byl vzorek lehce intelektuálního, cynického, ale někdy i romantického až nostalgického pivaře, jeden z nemnoha nesporných přínosů české kotliny evropské kultuře.
„Ty snad ženskou ani nemůžeš hledat ne? Žádná by tě nepochopila.“
Karel se trochu zamračil, ale změnu nálady evidentně jen předstíral.
„Zatímco u piva je takovej objev na závěr kariéry překvapivej, ale možnej, v případě ženský těžko. Znáš to, jak ti chlápci v těch debilních seriálech pořád hledaj někde jinde a užívaj si a nakonec zjistěj, že nejlepší je vlastně jejich stará. Klišé, kravina. Zjistěj houby. Samozřejmě, že ty mladý, krásný, voňavý baby jsou stokrát lepší, ale oni jsou prostě zodpovědný a nemaj odvahu vystoupit z vytvořenýho solidárního systému.“
„Jakýho solidárního systému?“
„Rozumíš, mezi ženskejma a chlapama to v průměru funguje podobně jako mezi mladejma a starejma. Mladý makaj a část jejich prachů jde na důchod těch starejch. Podobně chlapi zůstávaj se svýma ženama ze solidarity. Prostě citlivě zohledňujou skutečnost, že ony se v určitým věku na sexuálním trhu výrazně hůř uplatňujou. Přeci jen baba třeba po čtyřicítce má určitě o dost užší výběr, než chlap po čtyřicítce, ne?“ zapáleně vyprávěl Karel, který si těsně před odpovědí na moji otázku potáhl z cigarety, takže jeho ústa s každým slovem vypouštěla malé mráčky modrošedivého kouře. Vzpomněl jsem si na vteřinu na dětství, kdy jsem přesně tenhle efekt obdivoval u svého otce.
„A co jako ti chlapi z toho citlivýho zohlednění maj?“
“Co z toho máš, že zůstáváš se ženou? Máš to, po čem u žen toužíš? Zažíváš skvělej sex, slast, euforii, štěstí? Pochybuju, spíš jde asi o pohodu a klid ne, v tom lepším případě. Nebo z toho všeho zbylo jen vypraný prádlo a bydlení se svýma dětma?“
Podle toho, co jsem prožíval, se zdálo, že pro mě platí varianta prádlo a děti.
„Jakože jsme s babama jen proto, že nám vyperou, trochu se o nás postaraj a máme s nima děti?“
„Plus podvědomí o solidárním systému, to máme někde v sobě. Je nám prostě blbý se na ně vykašlat.“
„Počkej, ale tobě ta tvoje zrovna utekla,“ namítl jsem.
„To jen potvrzuje moji teorii. Ženský prostě tohle povědomí o solidaritě nemaj. Když se fatálně zamilujou, nebo si to myslej, jdou si za svým hlava nehlava. Tuší, že to může být poslední šance.“
Představil jsem si Karla před těmi pěti lety, kdy mu žena odešla s jeho kolegou z práce. Na zlomenějšího chlapa si nevzpomenu. A mám pocit, že o solidárním modelu tehdy nepadlo ani slovo.
„Ale jo, máš recht. Říkal jsi to někdy nějaký ženský?“
„Ty vole, to jim nesmíme říkat. Hrozně je to štve, protože tušej, že na tom něco je.“
„Tys to nějaký vyprávěl?“
„Byl jsem tak blbej.“
„Asi se do tebe nezamilovala co?“
Na to Karel jen mávl rukou.
„Její chyba,“ odpověděl jsem tak, jak se ode mne čekalo, pomalu vstal a pokračoval ve hře.
Ani po pauze se mi vůbec nedařilo. Karel se opět chytil a brzy dosáhl stovky. Stejně dopadla i druhá hra. Ale mě to bylo celkem jedno. Když jsem asi po dvou hodinách strávených v herně přicházel k našemu domu, trochu překvapeně jsem si uvědomil, že mě dnešní večer s Karlem, jinak jeden z mála světlých bodů každého mého týdne, najednou bavil mnohem méně, než kdykoli předtím.
5.
Ve středu třetího dne svého mimomanželského poměru hned jsem se hned po probuzení okamžitě podíval na displej mobilního telefonu. Napětím i radostným očekáváním se mi hned rozbušilo srdce. Zpráva. Novotny.
„Tak jak vcera? Vyhral jsi? Myslela jsem na tebe.“
Ráno moudřejší, ale i přímočařejší a upřímnější večera. Rozhodl jsem se, že už se s tím nebudu párat.
„Prohral jako vzdycky. Ale nemohl jsem se kvuli tobe soustředit. Uz te chci slyset i videt. Nemuzu si porad jen psat. Promin. Kdy se uvidime?“
Až do snídaně (jogurt, housky, máslo a marmeláda), se mi Dáša neozvala. Odpověď přišla ve chvíli, když už jsem skoro odcházel z domova.
„Zkus me pochopit. Nejsem uplne sama a schuzka se mi ted nehodi. Ale neboj, dockame se.“
Ale já se bál. Opět mě začalo napadat, že na mě Dáša šije nějakou boudu. Dobře, schůzka se nemusí hodit, najít volný čas nemusí být v případě, že s někým žije, snadné. Ale telefon? Co jí brání, abychom si zavolali?
„Ale slyšet te snad dnes muzu, ne?“
Následovaly opět nekonečné minuty odmlčení. Mezitím jsem přemýšlel, že jí zavolám, svévolně, drze vytočím její číslo. Jenže, co když právě není sama? Když telefon vezme, co mi bude říkat? A když nezvedne, co řekne tomu svému. Všechno na nic a jen jí naštvu. Vzdal jsem to, dal mobil do kapsy kabátu a vyrazil do práce. Hned po usednutí do trolejbusu jsem ale telefon stejně zkontroloval. Pípnutí jsem ani neslyšel, přitom zpráva dorazila.
„Proc me tak trapis? Nejde to jeste chvili vydržet? Vse ti jednou vysvětlím.“
Měl jsem toho tak akorat dost. Došlo mi, že jsem se zamiloval do ženy, kterou neznám jinak, než z sms zpráv. A kdoví, jestli je to vůbec žena. Třeba jsem jen naletěl na nějaký trik, jak z lidí vylákat peníze a píšu si s jakousi operátorkou nebo dokonce operátorem. Proč by ne, když takhle tahají peníze z lidí po telefonu, na internetu, proč by to nešlo přes mobil. I když jsem za chvíli, poté, co jsem s chladnější hlavou celou svoji situaci podrobil důkladnější analýze, podobná podezření zahnal (přeci jen způsob, jak jsem se dostal k Dášinu číslu, byl úplně náhodný), rozhodl jsem se, že takhle už to dál nejde. Přestanu s tím, Dáše už se neozvu.
Moje odhodlání mi ihned po příchodu do práce umožnilo si konečně všimnout, že Jitka není kvůli mé zamilovanosti o nic méně sexy než dříve. Ale už při pohledu na mobil, vyjmutý z kapsy, jsem na její křivky začal nepochopitelně rychle zapomínat.
„Dáte si kafe?“ připomněla se mi za chvilku po nahlédnutí do dveří mé kanceláře právě ve chvíli, kdy jsem si svlékal sako a zůstal jen ve své nové, šedomodré košili. Jitka na můj pohyb reagovala pohledem, který bych si ještě před třemi dny vysvětloval (možná správně) pouhým zájmem o onen nijak laciný a pěkný kus oblečení. Dnes jsem si ale i přes kolaps mého nového vztahu byl jist (možná chybně), že o košili nejde.
„Ale jo, díky, jste hodná,“ řekl jsem vlídně, avšak s takovým vědomím převahy a atraktivity, který jsem zažil naposledy v osmé třídě. Tehdy mě balila spolužačka, která se mi do té doby vysmívala pro krátké kalhoty. Odmítl jsem ji s gustem, neboť sama nesplňovala tehdejší základní kritérium, za jehož absenci se jí všichni kluci veřejně a všechny dívky za zády smáli. Neměla totiž žádná prsa, což v osmé třídě opravdu nebylo možné tolerovat.
Na rozdíl od osmé třídy jsem však byl tentokrát opatrnější. Rozhodl jsem se, samozřejmě s ohledem na Dášinu nedostupnost, že již nebudu Jitku tak přehlížet. Kdo ví, zda mi ještě nebude dobrá, pomyslel jsem si a velmi vstřícně se na ni usmál.
Jitčinu reakci, kterou byl zřejmě nejmilejší úsměv, který na mne kdy použila, jsem si ale už nestačil užít. Pípnutí mobilu okamžitě sklopilo můj pohled na stůl a vystřelilo ruku k přístroji. Stále trénovanější prsty bleskově odkryly odesílatele. Zena.
„Tak co ten muj muz? Urcite na me porad mysli a rika si: Copak ta moje, jestli uz ji je lepe. Mel bych ji aspon napsat.“
Matně jsem si vzpomněl na to, jak si žena v noci po mém návratu postěžovala, že se o ní možná pokouší jakási nemoc, viróza, měla prý dokonce malou teplotu. Nevypadalo to ale nijak vážně. A ráno už byla z domu (vstává výrazně dříve než já), takže jsem na její problém úplně zapomněl.
„Prave jsem se chtel zeptat, jestli je to lepsi. Nebo porad bida?“ naťukal jsem trochu provinile, ale spíš otráveně.
„Ale jo, asi lepsi, a ty mas honicku?“
„Jako vzdycky, ale jde to.“
„Prijdes dnes brzy? Chtela bych, abychom se jeste zajeli podivat na ten nabytek.“
„Budu se snazit, pa.“
„Slibujes mi to uz mesic. Mysli na to.“
„Ja vim, dneska to snad vyjde.“
„Tak at ti to utece.“
Těch několik zpráv vyměněných s manželkou mě vrátilo zpátky na zem. Brzy domů a šup do prodejny nábytku. Mezi šťastné páry nakupující sedačky do paneláků, k válendám, co spolehlivě zničí každou vášeň, ke skříním se zrcadly, ve kterých se každá změní v tetu od vedle. Nic na světě mě nezajímalo míň, než obchody s nábytkem.
A dorazila mě nová zpráva z ústředí firmy, kterou mi Jitka zřejmě ráno položila na stůl.
Jak úspěšně bagatelizovat nejčastější závady vysokozdvižných vozíků.
Tohle byl můj výběr. Mezi nudou a otravností, přetvářkou a předstíráním, šedou a ještě šedivější.
Najednou jsem měl jasno. Dášu nesmím vzdát. Může mě odmítnout, vysmát se mi, ztrapnit mě. No a co. Mě už přece ponížit ani nejde. A aspoň si nebudu jednou vyčítat, že jsem promarnil šanci, vzpomněl jsem si na Karla a jeho teorii o nabídce ze slušnosti. Zdála se mi pro moji situaci platná i přes to, že já nic ze slušnosti nabízet nebudu. Takový nadhled nemám. Navíc není vůbec slušné, že si s ní každý večer či ráno představuji všechno co jen lze a přitom ji vůbec neznám. A předešlých tři sta šedesát pět dní v roce? Zhruba stejný počet v představách prozkoumaných ženských pohlaví a dvojnásobek zlíbaných ňader většinou hezkých kolegyň, hereček, či úplně smyšlených žen. Skoro moc na jednoho, ne? Snad ani nezáleží na tom, jestli je nevěra skutečně stvrzená v ložnici. Může někdo po stovkách ve snech promilovaných hodin s jinými ženami tvrdit, že je věrný? A kdyby ne, zůstal by vůbec někdo z mužů věrný? A kdo ještě věří, že ženy jsou jiné?
Pevně rozhodnut jsem vzal do ruky mobil a již téměř zručně napsal.
„Chapu všechno, asi to neni lehke, ale chci vedet, ze si se mnou jen nehrajes. Muzu pockat radu dni, ale dej mi termin schuzky, nebo aspon rozhovoru. Jestli to nejde, tak bude lepsi skoncit.“
Ještě jsem si zprávu jednou přečetl a zaváhal. To může být skutečně konec, věděl jsem. Potom jsem zmáčkl odeslat. Jakýpak konec, bez začátku.
Odpověď mi došla překvapivě rychle.
„Dobre, bude po tvem. Zítra v pet v Tyrsovych sadech, u vchodu od Labe.“
Neváhal jsem s odpovědí ani vteřinu.
„Dobre, budu tam. Moc se tesim.“
„Pa zítra.“
Najednou šlo všechno hladce. Chlap zřejmě občas musí trochu přitlačit. Vzpoměl jsem si také na Karla, který tvrdil, že každá ženská se většinou chce nejdřív trochu proběhnout mezi břízkami.
„Párkrát uteče, jukne na tebe za stromem, nalevo, napravo, zasmějete se, a až pak se nechá chytit,“ říkal.
Víc než celý den, které zbýval do naší schůzky, jsem věřil, že tři dny mezi břízkami byly dostatečně dlouhou dobou.
6.
Dagmar pozorovala Marka trochu pobaveně a zároveň s hořkostí. Věděla, že jeho pohledy na hodinky, nervozita, to vše patří jí. Kvůli Dáše se už dlouho žádný muž netrápil. Když se po skoro celém dni váhání odhodlala na jeho sms, ve které jí otevřeně nabídl utajený poměr, odpovědět, říkala si nejdříve, že se aspoň pobaví, vymění si s ním dvě tři zprávy a bude mít co vyprávět kamarádce. Jenže si neuvědomila, jak pro ni může být podobná hra nebezpečná.
Seděla pohodlně usazena na lavičce a pozorovala muže, který by dal vše za to, aby se už objevila. Zkusila si představit, jaké by to bylo, kdyby za Markem mohla jít, mohla ho obejmout, políbit. Uvědomila si, že i přes určitý nadhled, který si nad vším, co se v posledních třech dnech událo, udržela, i jí beznaděj situace, ve které se ocitla, bolí. Už po těch několika desítkách zpráv, které si během tří dnů napsali, pro ni Marek nebyl jen někdo, s kým si chtěla pohrát, koho měla podivně zneužít, možná jej i trochu vytrestat. Byl to zvláštní cit, který k němu chovala. Samotnou jí zaráželo, že o Markovi poslední dobou skoro stále přemýšlí, jakoby ho neznala pouze pár dní a jen z chladného a šedivého displeje telefonního přístroje. Připadalo jí, že je někým, koho už zná delší čas. Někým, kdo k ní patří, po kom vždycky toužila, jen byl někde pryč a nyní se konečně vrátil.
Včera v noci, kdy nemohla usnout, si Marka představovala. Vždycky se jí líbili vysocí a atletičtí muži, na krátko ostříhaní, s ostře řezanými rysy a uhrančivým pohledem a Marka viděla přesně takového. Když ho nyní sledovala, musela se usmát. Opravdový Marek byl středně vysoký, s menším bříškem, možná tak kuchař či masér atletické výpravy, rozhodně ne žádný vysoký štíhlý výškař ani pevný a svalnatý sprinter. Dášina kritéria by ještě splňovaly Markovy vlasy, krátce střižené, tmavě hnědé (na dálku neviděla první šediny na skráních), s kouty, které jeho kulatějšímu obličeji vlastně slušely, neboť jej opticky prodlužovaly.
Dívala se na jiného muže, než kterého si představovala, ale cizí jí nebyl. Vypadal mile, bezbranně a vlastně sympaticky. Postupně si k jeho obličeji, chůzi, k jeho dívání se na hodinky i k rukám zastrčeným v kapse přiřazovala slova a věty, které od něho četla. Během pár minut ti dva Markové splynuli do jednoho.
Najednou jí napadlo, a ta představa ji zároveň nejprve skoro rozesmála, postupně ji ale začínala připadat méně a méně zábavná, že i ona je do toho nervózního muže, který střídavě usedá na lavičku a zase vstává, zamilovaná. A čím déle ho pozoruje, tím se její směšná, iracionální a úplně beznadějná touha ho mít, stále zvyšuje. Napadá ji, že by se mu přece jen mohla představit, říci mu pravdu, odhalit se. Třeba by se zasmál, nakonec by se spolu ještě dobře pobavili, nebo by mu třeba nepřipadala tak… Ale nebuď šílená, napomenula hned sama sebe. Ještě by jsi tím všechno zkazila, takhle na tebe bude aspoň romanticky vzpomínat a dojímat se nenaplněnou touhou. Kdyby jsi za ním šla, třeba by byl zlý, možná i oprávněně.
Nakonec na lavičce vydržela až do doby, než odešel. Pozorovala ho, jak nejprve kráčí po široké parkové cestě směrem k ní. Když míjel její lavičku, nevydržela to, podívala se na něho a jen lehce, téměř koketně, se usmála. On si ji možná také všimnul, ale poté, co se jejich pohledy střetly, zase rychle odvrátil zrak a šel zachmuřený dál. Možná na ni ihned zapomněl, nebo ji ani nevnímal.
Seděla na svém místě až do chvíle, než jí Marek pomalu zmizel v zatáčce za keři. Poté sejmula brýle, dala je zpět do zašlého futrálu, zapnula sportovní zimní bundu, zvedla se z lavičky a vyrazila k domovu. Zvyklá na ostrou chůzi z výletů s kamarádkou, také řadu let vdovou, dorazila na konec parku rychle. Ještě Marka zahlédla, jak nasedá do auta. Počkala chvíli na místě, než odjel, vzala do ruky mobil zavěšený na krku a jistou rukou vyhledala v seznamu jeho číslo. Stiskla tlačítko Volby a poté Odstranit číslo. Ve chvíli, kdy se objevil dotaz Opravdu odstranit? jen na malou chvíli zaváhala. Pak se pousmála, takže se kolem jejích úst zvýraznily nijak hluboké vrásky, a zmáčkla tlačítko.
KONEC