V mailu jsem zapomněl odeslat všem, proto komentář vkládám ještě sem:

prostřední text se mi velmi líbí, sice tam striktně vzato není kireji, ale nepřijde mi to v tomto případě jako přitěžující okolnost, protože kireji by klidně mohlo být na konci druhého verše v podobě pomlčky a význam textu by se nezměnil. Ta představa třešňových listů a dvojího pohybu - to je krása.

A tuším, že s mírnou obměnou by mohla existovat i jarní varianta :-)

Za mě úžasně přesně vyjádřený vývoj duše...

Obsahově se mi líbí, na prvotinu povedená dle mého názoru, taky jsem takhle ze začátku psala. Ať se daří psát, vyjadřovat dál a vylepšovat své tvoření...

Četla jsem nejdřív "jinde" a také mne nejvíc oslovilo prostřední. Třešňové listy jsou skvělé.

Ačkoli jsem na Řípu nebyla, na kopec vystupuji často přes 30 let... Jaká úleva jít taky občas z kopce.
Pěkně napsané, autenticky, jak má být...

Když už si tolik ceníme nedořečenosti. Doma to asi nebylo, v tom je ten půvab. Přijela si na chalupu, do domu po rodičích kde nikdo nebydlí, nebo si otevřela jiné dveře, kam nikdo nechodí? Už jsem to komentoval jinde, odkryla si to, bylo to ve škole v době koronaviru, kdyby třída fungovala normálně motýl by tam nebyl, jen náznak čtenáři, každý má prostor pro svoji fantazii pro své dveře třeba i od třinácté komnaty, která skrývá nečekaného motýla.

Darmošlap1960: Děkuju!
Ano, lidé přijdou z práce a zatápějí, dým z komínů stoupá z údolí na kopec, kde byl předtím čistý vzdoušek.
Koník je zelený a živý, zvláštní, že je ještě v polovině října venku:-).

co k tomu dodávat?! :)
Vítej tu.

zamlčený vítr ve dvojce mi moc krásně rozpohyboval obraz. Je to tak jemný text a přesto v něm lze objevovat.

Trošku váhám nad volbou slova doprovázejí, ale obávám se, že cokoliv jiného by text připravilo o atmosféru.

Chápu text spíše jako technický experiment a pro Zinyho typický šprým a šťouch do haiku teorie... :-) Postřeh k mihotání je dobrý a má jistě obrazotvorný potenciál. Jinak ale vnímám text pouze jako "formu na úkor obsahu".

Z mého pohledu bych dal proto přednost důrazu na samotné vidění a ukazování viděného, raději než na rafinovanou či "neotřelou" formu, která mou pozornost čtenáře od námětu samého snadněji odvede. (Neříkám tím pochopitelně, že rafinovanou formu nelze využít. Měla by ale být v takovém případě pokud možno ve prospěch fungování textu jako celku, nikoliv naopak.)

Možná by šlo obrazu udělit také širší rámec - např. odkud (z tmavého lesa / z nemocnice?) nebo kam (domů po náročné cestě?) jdu / jedu tou blikající alejí. Text by tak mohl získal větší prostor i chybějící přesah.

Námět se mi líbí a vidím v něm potenciál ještě více využít moment odemykání, otevírání a jejich paralelu. Např. v duchu:

Odemykám –
s dveřmi se otevřela
i křídla motýla.

A můj dech se mezi těmi dechy zpomaluje nejpomaleji... Poznatek toho, kdo už má za sebou jeden infarkt.

V "pět odpoledne" je právě teď. Odpozorováno. Cítím v tom inverzní situaci, kouř, mlha, všechno to leží v údolí a pak to na chvíli stoupne. "Kruh s Micky Mausem" je nafukovací. Je takový i ten koník?

Přesah bych tady neřešil, jde o zachycení děje, který si 99% lidí neuvědomí.

Ziny, na počátku mého haiku putování jsem zaslechl, že dvě stejná slova v haiku jsou únosná jen, když pokaždé znamenají trochu něco jiného. To "jiné" nalézt, odstínit, může být někdy velmi těžké. Tím "skrz stromořadí" je to asi příliš dopovězené, ale jak to napsat jinak, to nevím.

Pěkný obraz. Jak je to s klouzáním nožiček mravence lesního na skle, nechal jsem se poučit.

Líbí se mi to - tiché odemykání :-)

Moc se mi líbí.

Je pěkná, přijde mi to jako nestíhačka v plenéru.

Perfektní.