Stárnu
Stárnu, stárnu, čím dál víc,
už i vrásky zdobí moji líc,
ať se snažím nebo nic.
Přesto musím sobě říct,
žil jsem tempem z plných plic,
nemohl bych sobě přáti víc.
Když ohlédnu se občas zpět,
samá práce na zahrádce, samý květ.
Z vrbných proutků pomlázky neb koše plet,
na obrázky bez nadsázky vkládal lepší svět.
Písmem vratkým v prázdné řádky skládal rým,
a litoval jenom toho, víc že neumím.