Pokání
Tak moc chtěl,
aspoň ještě jedenkrát
milovat a verše psát,
naposled se vznést.
Včas zastavit se neuměl
a tak přišel trest.
Křičel, že duše se mu rozdírá,
její cáry kolem sebe vrhal.
Neviděl už, když se takhle trhal,
že je nikdo nesbírá.
Že na obtíž jsou, kam padají.
Nechápal, že i láska může vadit
a jiní chuti nemají
do té rulety si vsadit.
Teď o odpuštění prosí
a pokorně uklízí ty cáry, co z něj zbyly.
Zpátky do nitra je nosí,
aby jiným v tanci nevadily.
Lopotí se s nimi, roztrhaný, bosý
a snaží se slepit ty pokroucené díly,
seč mu stačí zbytek jeho síly.
Tak nezbývá, než uklidit ten Augiášův chlív
a zkusit žít
tak jako dřív
nebo navždy odejít.