Kdo poslouchá pod okny...
Ve městě, na vesnici, v zahradě, v parku, ve škole, v paneláku, na poli, v lese. Všude se najde někdo, kdo jen tiše poslouchá a falešně souhlasně přikyvuje. Takoví lidé pak nemají vlastní názor, nemůžou ho mít. A špehují a zrazují a lžou a podvádějí. A není jim už pomoci. Až do smrti pak zůstanoutěmi, kteří tajně poslouchají pod okny. Obchází od domu k domu a poslouchají, co si lidé povídají. A vy o nich nevíte, když si doma vylíváte srdíčko do telefonu kamarádce nebo se hádáte s bráchou, kdo z vás má lepší skóre v basketu, a klidně žijete dál v nevědomosti. A když zjistíte přítomnost vašeho nezvaného hosta a on je je pro vás cizí člověk, naštve vás to a vyhodíte ho. Ale když je tou osobou někdo z vašich předpokládaných přátel, zraní vás jeho chování a mrzí vás to ještě víc, protože takouvou zradu byste od svých přátel nikdy neočekávali ani v nejmenším. A připadáte si zrazení a opuštění a naivní a obelhaní. Ale nevíte, že je vám to naříkání k ničemu, že ten člověk se pod okna klidně znovu vrátí poslouchat bez jakkýchkoliv výčitek, nevíte, že vás znovu podvede.
Ale proč to dělá, ptáte se sami sebe. A vy to nevíte. Jenže on vám nepoví a svém životě nic, protože se bojí a stydí a trápí a topí a choulí se v koutě. Nic se o něm nedozvíte. Nic o tom, proč chodí od domu k domu a poslouchá, proč hledá, komu by nasadil ještě větší zátěž. A dokuk toho někoho nenajde, bude dál chodit a dál poslouchat. Bude se dál snažit najít lék na svou zradu a na trápení a tíseň a samotu a odstrčenost a nepochopení. Vždyť i my se vlastně jednou můžeme stát těmi, kdož tajně poslouchají pod okny...