O játrové zmrzlině
Pod taktem dešťových řas
žárovka v poklidu odfukuje
poslední setinka ohnula kloubem času
přesyceného čekáním,
divé impulsy proskakují minimem
vzdáleností od hvězdných dob
kdy si tolik rozumněli,
snad alespoň z jedné strany
to nebyla jen falešná melodie
z flašinetu retardovaného vřešťana
Vítr prvotního souznění
otrhal plechy z opevnění duší,
vánek vřelých slov rozplétal v pevné nitky
uzlíčky nervů zacuchaných samotou,
převalovali se v přívalech
opakovaných spojení s vesmírem,
tulili se mezi ocúny i tulipány,
vláčeli se beztarostně vločkami,
teprv její třpyt v něm probudil cit,
však ten jeho svit v ní oživil shit
z té přílišné záře, půjčený byt
začal básněmi pozvolně čpít