Tajemství pouště (prolog)
19. století, sídlo rodu Marcadianů
Mraky. Mohou být bílé, šedé i černé, k večeru zabarvené do červena. Jen zřídkakdy jich byla obloha zcela prostá. Pluly lidem tiše nad hlavou, padala z nich voda, sníh anebo létaly blesky. Zásadně ovlivňovaly počasí. Byly krásné a zároveň mohly být i hrozivé, ale hlavně byly nekonečně rozmanité.
Celý den vypadalo, že bude zataženo a chladno, když tu se mračna náhle rozestoupily a zpoza nich vykouklo slunce. Jeho paprsky pročísly oblohu a zalily svým svitem rozlehlé a všemi odstíny zelené pyšnící se pozemky panství Flowen a samotné sídlo patřící rodu Marcadianů - Dvě křídla s dvěma patry, obrovská terasa a vysoká okna.
Sluneční paprsky si našly cestičku i do rozlehlé místnosti nacházející se v přízemí, kde u ručně vyřezávaného dřevěného stolku seděla malá dívenka. Pyšnila se dlouhými vlasy zbarvenými jako samo obilí. Ve svých drobounkých rukou držela staře vypadající knihu. Výraz v její tváři svědčil o tom, že písmenka obsažená uvnitř tvoří velmi napínavý a hlavně zajímavý příběh.
Každou chvíli potřepala hlavou, kde jí ve vlasech spočívala blankytně modrá mašle ladící s barvou jejích šatů, která držela její účes – vysoko vyčesaný drdol. Vypolstrovaná, smaragdově zelená pohovka, na níž se dívenka nacházela, byla pro ni na první pohled příliš vysoká, tudíž nedosáhla na podlahu a kmitala nohama ve vzduchu neúnavně sem a tam. Ačkoliv byla princezna oblečená v honosných šatech, byla bosá jako chudá venkovanka, neboť si boty skopla z chodidel. Černé střevíce se nyní válely na kobercem pod pohovkou.
Podle množství knih, které ji obklopovalo, se dalo usoudit, že se nacházela v knihovně, která byla laděná převážně do zelených odstínů. Velké hodiny, visící na stěně vedle jednoho z regálu s knihami sahajícího téměř až ke stropu, právě začaly odbíjet pátou hodinu. Nastal čas na dnešní odpolední čaj a také na lekci z historie, kterou tolik milovala.
„Slečno Míno," oslovil ji o pár minut později poměrně mladý muž se světle plavými kadeřemi, oděný v černém obleku, který právě vstoupil do místnosti se stříbrným tácem v rukou. „Už znovu čtete tu knihu?" prohodil směrem k dívence, když si povšiml názvu, který zněl ''Legenda o Ztraceném městě''. Přešel ke stolku, kam položil tác na němž spočívala konvice, dva šálky, dóza s cukrem a čajové lžičky.
„Ano," odpověděla mu Mína, aniž by zvedla zrak od knihy. Muž se pousmál, uchopil konvici a do obou šálků nalil šípkový čaj, jehož vůně se začala linout knihovnou. Nakonec oba šálky osladil jednou lžičkou cukru.
„Hm, Adame?" protrhla ticho po chvíli princeznička a konečně zvedla hlavu od knihy, aby mohla pohlédnout do tváře svého domácího učitele. Její modré oči, té nejhlubší studánky, se zadívaly do těch jeho, jež měly zase na oplátku barvu té nejzelenější trávy.
Oslovený pozvedl zvědavě jedno obočí. „Ano, slečno?"
„Myslíš si, že "Roswanda", o níž se píše v této knize, opravdu existovala?" zeptala se s neskrývanou nadějí v hlase až jí v očích zaplály jiskřičky.
„Máte na mysli ono legendární město, které bylo pohřbeno v poušti před tisíci lety?" ujišťoval se, jestli její otázku pochopil správně a posadil se vedle ní na pohovku. Mína ihned přitakala a čekala, co jí odpoví.
Adam si dal se zodpovězením na čas. Nejprve uchopil jeden ze šálků, ze kterého se stále lehce kouřilo, a lžičkou zamíchal jeho obsah, poté z něj lehce usrkl čaj, aby si nespálil jazyk. Teprve potom dívce podal odpověď na její otázku: „Legenda o Ztraceném městě se vypráví mezi kočovnými kmeny na Arabském poloostrově, pro něž je to místo velice posvátné. Ale bez ohledu na to si stejně myslím, že je to jen pouhá legenda," řekl jí popravdě a znovu se napil čaje.
„Opravdu si to myslíš?" podivila se dívka a zakroutila hlavou, potom se podívala na knihu, která jí spočívala otevřená v klíně. „Já si totiž myslím, že by to bylo opravdu úžasné, kdyby skutečně to město existovalo..." Mína se zadívala zpět do knihy a začala z ní číst úryvek: „V bohatě zelené metropoli, kde vládl bůh vody, bylo město Roswanda potopeno na dno pouště jedné noci, protože bůh vody prohrál souboj s bohem měsíce... " odmlčela se a přejela bříšky prstů po stránce, na níž se nacházelo vyobrazení onoho boha vody a zasnila se.
S myšlenkami stále se toulajícími kdesi v hluboké a horké poušti, prohodila směrem ke svému učiteli pijícímu čaj: „Jednoho dne, až vyrostu, chci zkusit to město hledat. Zřícenina Roswandy může stále dřímat kdesi v té zemi... A jestli je to tak, tak to město najdu!"
Adam se usmál a pohladil Mínu po hlavě. „Ano, slečno, ale jak jste sama řekla, nejdříve musíte vyrůst."