Jana a Jakub - 1.část
1 část.
Všude je tma, vlastně přítmí. Ticho ... ne, ticho taky ne. Cosi je slyšet. Protivný zvuk. Janě se chce spát, ale zvonek ode dveří zvoní vytrvale. Vždyť už vstávám k čertu!
To nemáte co na práci, že mne budíte, říká si dívka v duchu a hledá pantofle. Jedna, druhá... k sakru, kde je? Zvonek stále vyzvání. Abyste se nezbláznili, myslí si Jana a jde ke dveřím bosa .
"Dobrý den."
"Dobrý, dobrý, Janičko, tak po dovolený? Mám pro vás balíček. Dělá to dvěstěpadesát korun. Dáte mi to hned nebo si pro něj přijdete k nám? " chrlí ze sebe poštovní doručovatelka.
"Momentík, já se podívám, jestli mám tolik u sebe," proneslo děvče a vzdálilo se do kuchyně. Taška ležela na židli. Vzala z ní peněženku, ta zela prázdnotou. U všech rohatejch, kam jsem ty peníze dala? Vběhla do pokoje, v zásuvce sekretáře objevila pouze stokorunu. Vrátila se zpět do síně.
"Tak bohužel, nemám tady tolik. Můžu vám to donést až zítra, budeme mít zálohu, tak bych..."
"Že jsi to ty, ale určitě.“
Sotva Jana zavřela dveře, opřela se o ně zády. Pomalu ji docházelo, že ty peníze včera ještě určitě měla. To je musel vzít jedině Karel. Nabírala klid.
Snažila se rozpomenout, jestli je nedala ještě někam jinam, sice po včerejším večeru to nebylo tak jednoduché, ale určitě věděla, že je dozajista měla. dostávala vztek na sebe i na něj.
Prevít jeden, zase jsem ti snědla ty tvoje medový řečičky, jako už kolikrát. Ale, jen se těš, hošánku, tentokrát ti to jen tak lehce neprojde.
* * *
"Dobrý den, je tady paní Veselá?" zeptala se Jana u první přepážky sotva vešla do vnitřní haly místní pošty.
"Marúú.." zavolala paní Doubková do vedlejší místnosti,"máš tady Janu."
"Tak jak bylo na dovolený?" vyptávala se paní Veselá, když přebírala od Jany peníze.
"To víte, dovolená, moc pěkný, ale krátký."
"No jo, ona by byla krátká, i kdyby trvala měsíc, viď?"
"To máte teda pravdu," pousmála se Jana a paní Veselá si teprve teď všimla, že má Jana mírně oteklou tvář,zeptala se na to.
"Ále zlobil mně v noci zub. Teď jdu ze střediska, je venku, ale ještě jsem nesplaskla."
"To znám, zuby jsou pro zlost, když začnou bolet," řekla paní Veselá a dál se nevyptávala.
Kdyby to byl jen zub, tak jsem taky veselá, pomyslela si Jana, když vycházela ze dveří.