Zimní ráno v horách
Svítá,
bledá poskvrněnost sněhu
stěží zakrývá protilehlé stráně
a matně odráží
němý svist slunečních paprsků.
Utlumená zeleň věčných borovic
volá do okolí
a všudypřítomná šeď skal
zpívá skučícím hlasem větru
píseň chladu.
Zurčící potůčky stanuly v nehybné podobě,
jiskří až z toho přecházejí oči,
vzduch je syrově tvrdý
a umlčená krajina
se zhluboka nadechuje před dalším dnem
bez pohybu.
Tma s vzteklým syčením
opouští poslední kouty v údolí,
první pták nejistým hlasem
rozezní
symfonii rána
a slunce zadumaně naslouchá.