Na polštáři
Můj pokoj tone ve tmě. Všude je ticho, jen venku za oknem je slyšet z dálky zvon kostela, jehož zvuk se nese deštivou nocí, jako volání.
Dívám se na strop, oči si na tmu pomalu přivykají, jen spánek ne a ne přijít. Vedle hlavy leží na polštáři dívčí tílko. Ještě je sladce cítit jejím parfémem. Slabá náhražka přítomnosti milované ženy. Otočím se líně na levý bok, abych byl blíž zdroji té svůdné vůně. Myslím na ni. Jako každý den a každou jeho chvíli. Spánek bývá milosrdný. Za okamžik mě již únava přemáhá.
A v tu chvíli, na ten jediný kratičký okamžik, kdy se nacházím napůl ještě v tomto světě a napůl již v říši bláhových snů, na tu jedinečnou chvilku ji vidím. Jak leží vedle mě, hlavu na polštáři, kaštanové vlasy jí splývají po ušlechtilých drobných ramenou, spadávají na polštář a její krk. Dívám se do těch velkých, krásných slunečnicových očí. Mám pocit jako by se na mě smály a říkaly, že teď už je vše v pořádku, že je tu a už nikam neodejde. Je to tak opravdové, že skoro cítím její horký dech a slyším tlouci její srdce. Najednou jsem klidný. Tep se mi zpomaluje. Zavřu oči a nevnímám osamělou slzu, která se mi kutálí po tváři. Už vnímám jen tu vůni a teplo sálající z jejího spanilého těla. Vím, že ty oči mě sledují, i když už je teď nevidím. Skoro již ve stavu nebdícím cítím jako by mě hladila svou drobnou rukou po tváři. Cítím se bezpečně, cítím jako by ještě mělo smysl probudit se.
To už jsem ale spánkem zcela přemožen. Ani ve snech mě však neopouští. Už neležíme v posteli. V představách se střídají obrazy sluncem zalitých pláží, na kterých se spolu procházíme s výjevy dlouhých letních cest autem, kde jsme jen my dva, hudba a její nakažlivý zvonivý smích.
Náhle je však všechno přerušeno vtíravým zvukem budíku. Po hmatu jeho ječení vypínám a pomalu otvírám oči. Tak nějak podvědomě čekám, že spatřím ji, jak ještě spokojeně spí. Je přeci tak nádherná když se probouzí.
Polštář je však prázdný. Jen tílko se zbytky jejího parfému leží vedle mé hlavy. Najednou je mi těžce. Srdce se mi svírá bolestí. Kam se poděla? Je možné, že to vše byl jen sen? Přece tady byla! Viděl jsem přece její krásné oči, jejíž panenky vypadají jako dvě slunečnice! Nebo to vše způsobila jen má představivost a vůně toho tílka? Hraje se mnou snad má mysl tuhle krutou hru? Najednou zahlédnu, jak se na polštáři něco zaleskne v přívalu denního světla. Podívám se blíž. Je to dlouhý kaštanový vlas. Vlas stejný jaké má ona! Přísahal bych, že večer tu nebyl. Tak je to tedy pravda! Byla tu! Sice jen na ten kratičký okamžik, když jsem usínal, ale byla tu! Byla u mě, aby mi dala najevo, že nejsem zbytečný. Že jsem pro ni důležitý a že mám místo v jejím srdci! Usměju se své bláhovosti.
Oblečený odcházím z pokoje. Ještě poslední ohlédnutí na polštář, kde už teď leží jen její pomačkané tílko. „Na shledanou večer Lenko!“ Zašeptám si pro sebe.