Slzy, co léčí
Duše má je bezedná díra,
co do sebe stále sbírá
pocity, co ničit zvládnou.
A já nemám šanci žádnou
ubránit se, vzdorovat.
Zákonitě přijde pád,
kdy si musím přestat lhát.
Protrhnou se všechny hráze
a já, v zoufalé snaze
zbavit se té bolesti,
pláču. To mě očistí.
Ano, už vím,
že ten, kdo brečí,
srdce, duši, tělo léčí...
Proto teď mé oči smáčí
tváře v srdceryvném pláči.
Srdce se rozbuší,
tělo rozechvěje
náporem zoufalství,
smutku a beznaděje.
Právě teď odplaví
mé horké slzy
vše, co mě zraňuje,
trápí a mrzí.
Je to jako průtrž mračen,
k tomu blesky, hromy.
I poslední zbytky vzdoru
zhroutí se a zlomí.
Vypláču se zcela, do dna,
zůstanu jak vyschlá studna,
nad kterou se duha zjeví
jako nová naděje.
Pokorou a čistou láskou
celičkou mě zahřeje.
A já cítím
neskonalý vděk
za tu sílu,
za ten lék.
Vím, znovu přijde ta chvíle,
tím jsem si tak jistá.
Všechnu bolest slzy vyplaví
a já uvnitř zůstanu čistá.
...
Má duše je bezedná díra,
v níž naděje neumírá
první, ani poslední.
Vždy se znovu rozední.