Bída..!
Lehký vánek z tváře popel smutku stírá,
strasti života, smrti čpí... a štěstí? Bída!...
Smutní z osamění v koutu zašlé putyky
Hrají milenci jeden druhému na city,
A každý z nich samotný nese svůj kříž
Dělené osudy, však srdcem spojené zříš
A ospalým večerem zní písně známé
Hledím na ně, a večer se táhne
A já piji víno, a hledám kde je pravda
dopíjejíc láhev tuším, že asi není žádná.
V tu chvíli lehký vánek z tváře popel smutku stírá,
strasti života, smrtí čpí… a štěstí? Bída!
Sedíc ve stínu potemnělé galerie,
kolem mne prochází čtenáři beletrie,
tvrdíc že jen pro prózu každý z nich žije,
odvětím: život není próza ale poezie.
A zas ten vánek z tváře popel smutku stírá,
strasti života, smrti čpí… a štěstí? Bída!
A putyka křičí hlasem svých zdí
příběhy chudáků co za zdmi spí
nikdo je neslyší nebo spíš nechce,
na mě zdi volají přehnaně trpce.
Zvětralé pivo s balíčkem cigaret loudím
možná, že jen sám v sobě bloudím
možná že příběhy druhých jsou pro mé uši trnem
slyšme jen touhy své, rozmlouvat s rozumem budem.
A zvuk toho jak vánek z tváře popel smutku stírá,
a strasti života, smrti čpí.. a štěstí? Bída!
Na tváři ženy z vedlejšího bytu
přibyla jizva, když manžel ztvárnil operetu,
prý on tomu tak vždycky říká,
jsem opravdu sám kdo slyší jak naříká?
Nechtěl jsem víc než obdivovat její hlas,
při pláči a křiku běhal mi po zádech mráz,
nechtěl jsem víc než neslyšet už nic
nechtěl jsem už víc než "rozumím ti" říct.
Nechtěl jsem slyšet vánek co z tváře popel smutku stírá,
a ani strasti života, smrtí čpící... a štěstí? Pořád Bída!