Už teď mi chybíš

Pomalu se přibližuješ. Plaše se usmíváš.
Nebojím se.
Už mě nikdy neopustíš. Vím to.
Něžně pomrkáváš do rytmu mého srdce.
Polibky lovíš moje slzy.
Nebojuju. Nepřemýšlím. Nebojím se.
Vteřina. Hodina. Život.
Nepochybuji. Miluješ mě. Nepochybuji.

Už nejsme na zemi. Nejsme nikde.
Jsme všude. Nic jiného neexistuje.
Jsme bohové, ďáblové, nevím... určitě ne lidé.
Tihleti -ti všichni okolo- nemají s námi nic společného,
nechápou, jsou slepí, ubozí, prázdné obličeje.
Zmateně bloudí.
Jen já kráčím rovně, bez zaváhání. Nebojím se.
Nevidím, nevnímám, ale vedeš mě ty.

Ale víš...
nemůžu ti odpustit tu věc...,
tu jednu jedinou věc,
kterou jsi mě zklamala.

Proč?
Řekni proč... proč... proč neexistuješ?

Já tě miluji, potřebuji. Potřebuji!
Říkáš, že ti chybím už po pěti minutách odloučení.
Ty mi ale chybíš ještě dřív.

Dřív než jsem tě poznal.